Pouť k Panně Marii Rušánské s Františkem Líznou, SJ

Hlavním hostem bude P. František Lízna, SJ. Program začne v 17 hod. v Knihkupectví U sv. Ignáce autogramiádou jeho knih, o pěších poutích do španělského Santiaga de Compostela nebo přes Ukrajinu po stopách sv. Cyrila a Metoděje. Poutní mše svatá bude v kostele sv. Ignáce od 18 hod., hudbou a zpěvem z doby slavných barokních poutí přispějí Jitčínští Literácy. Od 19 hod. následuje beseda s Františkem Líznou na téma: „Proč jsem se vydával na poutě a co mi to přineslo.“

Pouť znamená pro dnešního člověka často jen kolotoče a perníková srdíčka. Kde se však poutě vzaly? Snad každé městečko mělo kostel, zasvěcený určitému svatému, Panně Marii či symbolu víry. V den jeho svátku přicházeli lidé z širokého okolí na poutní mši. Dříve byla pouť, příležitostí k odpočinku od těžké práce a načerpáním nových sil. Lidé ji dokázali opravdu slavit! Šli na jarmark, který se k té příležitosti konal, a také přátelsky besedovali v hospodě... Poutě tak napomáhaly k rozvoji měst.

Vévoda Valdštejn chtěl, aby se Jičínu dostalo potřebného rozvoje po všech stránkách. Mezi jinými vzdělanci a učenci si vybral také řád Tovaryšstva Ježíšova. Proč právě tento řád? Jezuité vynikali neúnavnou snahou o šíření „čisté“ víry, čímž si získali i řadu nepřátel, ale velmi podstatnou součástí jejich spirituality je mariánská úcta. Není tedy divu, že když v kostele sv. Ignáce byla soška Panny Marie a po ní ikona Rušánské Madony, věnovali se jezuité s velikou péčí rozvoji Jičína jako poutního mariánského místa:

„Každou sobotu, kterýžto den je zasvěcen Panně Marii, přicházelo na sta, o svátcích Mariánských pak na tisíce věřících, poklonit se matce, která divy tvoří. Zvláště to byl svátek navštívení Panny Marie (2. červenec), který jest vlastním svátkem Rušánské Bohorodičky, jakož i den Neposkvrněného početí P. Marie (8. prosinec), kdy se pro množství poutníků, kterých se až 10 000 v takový den sešlo a kteří se ani do obou chrámů nemohli vejíti, byla sloužena mše svatá na náměstí u nově zřízené sochy P.Marie.“ (* F. Kaska: Historie jičínských soch).

Rozvoj poutního místa byl téměř vždy spojen s působením církevního řádu, který je oživoval svojí neustálou modlitbou a službou poutníkům. Ve stejné době jako v Jičíně Tovaryšstvo Ježíšovo, sloužili pauláni v Nové Pace a na Vranově u Brna, karmelitáni v Kostelním Vydří... Dokud zde působili, místo bylo velmi proslulé jako poutní.

Jak je možné, že tak velké jičínské pouti byly téměř zapomenuty? Letmým pohledem k tomu přispěla těžká období české historie od zrušení klášterů až po pronásledování členů řádů a popření svobody v období komunismu. Časy i vlády se mění, jsou však hodnoty, které přetrvávají. Kořeny naší kultury je však dobré si připomínat.

V 30. - 40. letech minulého století Josef Beneš ve svém časopise Český ráj vyzdvihl poutní tradici a nazval Rušánkou Madonu Paladiem Města Jičína. Co je paladium? V obecném významu je to vzácný kov, který nepodléhá korozi. Může na něho padnout prach, ale ten je možné snadno odstranit, protože podstata zůstává neporušena. Při hledání hlubšího duchovního významu Paladium symbolizuje záštitu (Božích přislíbení a požehnání) vyvoleného místa, budou-li poutníci k němu přicházet.

Proč se vydat k Paladiu města Jičína? Podivuhodný je obraz černé Madony, ikony Rušánské. Barokní literatura svědčí o nevšedních událostech a vyzývá k obnově dávných poutí. Kdo bude jejím hlavním hostem? Kdo jiný by to mohl být, než člen řádu, který zde poutní tradici založil.

Jezuita František Lízna (*1941 v Jevíčku) byl za komunistického režimu několikrát odsouzen. Na 1. máje 1960 byl zatčen za stržení sovětské vlajky. Po druhé byl odsouzen za pokus o překročení státních hranic. Po studiu byl v roce 1974 vysvěcen na kněze, nedostal však až do roku 1989 potřebný státní souhlas k vykonávání své služby. Pracoval postupně jako topič, skladník a ošetřovatel. Podepsal Chartu 77, byl odsouzen za vydávání a distribuci samizdatu a poškozování zájmů republiky... Po pádu komunismu se stal rektorem jezuitského kostela Panny Marie v Brně. Zaměřuje se na pastoraci Romů, bezdomovců a vězněných. Působil jako vězeňský kaplan v našich nejtěžších vězeních. Získal Řád TGM „Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva“ a Cenu Františka Kriegla „Za obětavou práci s odsouzenými“. Nejvíce je však čtenářům svých knih známý jako pěší poutník do Santiaga de Compostely a cestou přes Ukrajinu po stopách sv. Cyrila a Metoděje. Na svoji zatím poslední pouť do Compostely se vydal, když mu lékaři oznámili diagnózu jeho nemoci - rakovinu. Navzdory všem očekáváním rakovina natolik ustoupila, že lékaři Líznu zařadili mezi vzácné případy. Sám jezuitský poutník dodává: „Jak říkám, pouť uzdravuje.“ (z knihy F. Lízna, Vstávám a pokračuji v cestě, Cesta 2010).

Přijďte se setkat s tímto nevšedním člověkem a zároveň obnovit dávnou tradici slavných poutí!

Bohuslava Korbelářová