Zaměstnavatel Biskupství: V konzervátorském centru

pocházející z majetku církevních institucí. Nic takového sice v podkrovní kanceláři Mgr. Pavly Laštůvkové, která je vedením Konzervátorského centra pověřena, nenajdete, ale to neznamená, že by daná profese byla nezajímavá. Podoba a poslání centra se stále vyvíjí. Vzhledem ke skutečnosti, že církev je majitelkou uměleckých předmětů, o jejichž zapůjčení projevuje zájem řada institucí, které je chtějí dále prezentovat veřejnosti, je důležitý také evangelizační aspekt poslání centra.

Jaká je Vaše pracovní náplň?

Do kompetence diecézního konzervátora náleží péče o movité předměty uměleckohistorické povahy. Jedním z mých hlavních úkolů je správa a vytváření celodiecézní evidence všech movitých předmětů, ať již jsou kulturními památkami či nikoliv. Do této skupiny náleží vybavení kostelů a far, tedy nejen vrcholná umělecká díla, ale i předměty uměleckého řemesla. Nezbytná je také dokumentace těchto předmětů, z čehož vyplývá, že hodně pracovního času trávím v jednotlivých farnostech. Rovněž spravuji diecézní depozitář. Jsem přesvědčena, že biskupství, resp. odborní pracovníci jednotlivých oddělení by měli prospívat farnostem v prvé řadě svými znalostmi a zkušenostmi. Snažím se tím řídit, a pokud je to v mých silách, ochotně pomůžu.

Zmínila jste termín kulturní památka. Co označuje?

Kulturní památkou se rozumí objekt, který ve společenském konsensu nese potenciál trvalých hodnot. Je celospolečenským zájmem o kulturní památky movité i nemovité pečovat, zamezit jejich ztrátě či poškození a v co nejvyšším počtu je předat další generaci. Je samozřejmé, že některým degenerujícím procesům zcela zabránit nelze, ovšem je naší povinností udělat vše pro to, aby tento kulturní odkaz nebyl trvale ochuzen

naší netečností. Zde musím opětovně připomenout, že církev je majoritním vlastníkem všech movitých i nemovitých kulturních památek, což ji bezpodmínečně zavazuje. Je to sice těžký, ale přesto krásný závazek, že?

Řada věřících jistě namítne, že je potřebnější se starat o současný život než staré obrazy či sochy. Církev přece není žádné muzeum.

Zaznívá zde nedocenění toho, jaké poklady jsou v kulturním dědictví skryty. Každý člověk potřebuje ke své sebereflexi znát svou historii. Předměty, které jsou historickým vybavením jednotlivých kostelů, v sobě nesou svědectví víry minulých generací. Za prvé jsou uměleckým výtvorem, ať již známého či anonymního mistra, za druhé svědčí nejen o době svého vzniku, alei o dalším dějinném vývoji v daném místě. V neposlední řadě byly vytvořeny coby nástroj evangelizace a tuto schopnost během staletí neztratily. Jejich jedinečnost tkví v tom, že jsou umístěny in situ, tedy v autentickém prostředí, pro nějž byly vytvořeny a do kterého byly záměrně dosazeny. Předměty sestavené v muzeích a galeriích do atraktivních expozic část této schopnosti prokazatelně ztrácejí. Na druhé straně je nezpochybnitelné, že právě muzea či galerie se mnohdy svou činností podílejí na záchraně význačných děl z církevních sbírek. Mrzí mě, že se v památkách často spatřuje pouze finanční břímě. Péče o ně je skutečně velmi náročná, ale všichni bychom si měli uvědomit, že se v nich skrývá především velké duchovní bohatství. Církvi, která je od nepaměti nositelkou kultury a vzdělanosti, se nabízí jedinečná příležitost prezentovat se na tomto poli široké veřejnosti, a to tím, že o své památky náležitě pečuje. Musím říci, že se v naší diecézi stále častěji setkávám s duchovními, kteří se v oblasti památkové péče chovají velmi zodpovědně. Je radost s nimi pracovat.

Jakým způsobem se tato zodpovědnost projevuje?

Vždy vítám, když duchovní najde, musím říci, přímo odvahu k restaurování předmětu ve vlastnictví farnosti. Je to bohužel velmi finančně náročná záležitost. Ceny za restaurátorské zásahy neustále stoupají. Na řadě předmětů mohou pracovat jen ministerstvem kultury certifikovaní odborníci. Existují sice dotační tituly ministerstva kultury, příslušného kraje, případně obcí, ale každý z nich však uvádí povinný podíl vlastníka, takže se farnost musí v každém případě určitou částkou na restaurování předmětu podílet. V době všeobecného šetření státních prostředků nemusím asi

příliš zdůrazňovat, že objem peněz, které jsou ze všech dotačních titulů k dispozici, je rok od roku nižší.

Velkým problémem jsou krádeže v církevních objektech. Stoupá jejich počet?

Je to skutečně noční můra každého duchovního správce a diecézního konzervátora. Největší vlna krádeží proběhla v devadesátých letech, nyní se tempo zmírnilo, ale stejně se jedná jen v rámci diecéze o několik desítek případů ročně. Existují krádeže přímo na objednávku, ty se týkají především významných uměleckých děl nebo sochařských a malířských celků, časté je prosté vloupání se do kostela a odcizení všeho, co je po ruce. Protože všechny předměty uměleckohistorické povahy nebo kultovního charakteru podléhají zvláštnímu režimu, měl by se každý případ hlásit Policii ČR. Ta má možnost ztrátu zapsat do databáze SEUD a může zahájit pátrání. Přestože objasněnost krádeží nebývá obecně vysoká, neměli bychom tento boj vzdávat předem. Je třeba hlásit i drobné krádeže. Jinak vysíláme signál, že pokud to prošlo jednou, může to projít i podruhé.

Luděk Bárta