18. prosince

Mt 1,18-24

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: »Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,« to znamená »Bůh s námi«. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.
 

K dnešnímu evangeliu máme osobní vzpomínku z počátku našeho vztahu. Za totality v době vysokoškolských studií, kdy jsme se navzájem sbližovali, začala společně i cesta našeho obrácení. Tehdy jsem od Gabiky dostal otázku, jak vnímám před Bohem perspektivu našeho vztahu. S modlitbou jsem otevřel svou Bibli u slov: „Neboj se přijmout (Marii) za ženu, neboť co se v ní počalo, je z Ducha Svatého…“

Pro mě to bylo živé Boží slovo do dané situace: vydat se na společnou cestu manželství s důvěrou, že co se v nás i mezi námi počalo, je z Ducha Svatého. Manželství jsme vždy vnímali i jako formu učednictví a  služby: vůči sobě navzájem, v rámci rodiny i ve společenství církve. Touha být „láskou v srdci církve“ (sv. Terezka) naši rodinu obdařenou pěti dcerami nakonec dovedla k životu jáhenské rodiny v misijní oblasti Polabí. V  třicetiletém manželském a rodinném soužití jsme zažívali i chvíle, kdy jsme poznávali své limity a selhání, kdy láska vyhasínala, kdy jsme nebyli schopni být jeden pro druhého, natož být „svědectvím“ pro okolí. Právě tehdy bylo potřeba vrátit se k prvotnímu zaslíbení. Papež František píše, že součástí spirituality manželů je nutnost obnovovat před Bohem rozhodnutí pro věrnost a zároveň nutnost svobody „nemajetnické“ lásky: ten druhý mi nepatří, má svého jediného Pána. Jedině On může být středem našeho života. Nemůžu očekávat, že ten druhý plně uspokojí moje potřeby, to je vlastní jen lásce Boží. Výlučný prostor každý z manželů vyhrazuje svému osobnímu vztahu s Bohem, to umožňuje hojit zranění i nacházet zdroj života v Boží lásce. (AL 319-320)

Každý z nás se potřebuje otvírat tomu, co se musí nově „počít z Ducha“ v našem srdci. Každý pro sebe a následně i pro vztah potřebuje nově žít z přislíbené zvláštní Boží přítomnosti mezi námi…

Gabriela a Vladimír Beňovi

xxx

Existuje bod, v němž láska manželů dosahuje svrchovaného osvobození a stává se prostorem naprosté autonomie: když každý z nich objeví, že ten druhý mu nepatří, ale že má mnohem významnějšího majitele, svého jediného Pána. Nikdo si nemůže činit nárok na to, že bude vlastnit tu nejosobnější a nejtajnější niternost milované osoby; jedině On může být vlastním středem jejich života. Tento princip duchovního realismu současně vyžaduje, že manželský partner nemůže očekávat, že ten druhý úplně uspokojí jeho potřeby. Je třeba, aby duchovní cesta každého z nich – jak to dobře vyjádřil Dietrich Bonhoeffer – pomáhala zakoušet jisté „zklamání“ z druhého, přestat od něj očekávat to, co je vlastní jen lásce Boží. (Amoris laetitia, odst. 320)

xxx

Prosíme tě, všemohoucí Bože, zbav nás tíživého otroctví hříchu, abychom žili ve svobodě, kterou nám přinesl tvůj Syn, Ježíš Kristus, jehož narození se připravujeme oslavit. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého… (Vstupní modlitba)