Ženy měly víkend pro sebe

které se chtěly dozvědět více o tom, jak svou komunikací ovlivnit chování druhých.

Seminář Cesta k dobrým vztahům vedený Taťánou Blažkovou zorganizovalo Centrum pro rodinu Biskupství královéhradeckého.

Shodou okolností byly účastnicemi povětšinou několikanásobné matky. Nabízí se tedy, že díky bohatým zkušenostem s výchovou dětí mají mnohé s komunikací co dočinění. Přesto však zasedly, aby vyslechly, jak se stát na tomto poli úspěšněj šími. Proč? Je snad způsob komunikace, to, JAK něco vyjádřit, důležitější než to, CO chceme sdělit? Opravdu záleží tolik na každé pronesené slabice, na použitém gestu, úsměvu, poloze, pohledu, tónu, že jen díky nim může být náš život a život našich blízkých o tolik kvalitnější, hezčí, radostnější?

Potěšilo mě znovu se podívat na sebe a nás lidi z hlediska temperamentu, nahlédnout tak naši jinakost a komunikační těžkosti s ní spojené jako přirozený důsledek odlišného osobního nastavení a naladit se na ně pozitivně jako na dar od Boha. Pomohlo mi otestování sebe sama na základě vzpomínek z dětství a porovnat je se současným stavem, zamyslet se nad tím, co bylo proč potlačeno a co se naopak zvýraznilo, co však v člověku vždy víceméně nějak bylo.

Oslovil mě také termín analogický peněžním službám - tzv. „citové konto“ jako vyjádření ne/rovnováhy ve vztazích. Vzorec +5x=-1y osvětluje, že na pět vkladů, tj. jednotlivých projevů přijetí druhého, pozorností, přitakání, potvrzení, tzv. „příjmů“, připadá jedno možné NE, jeden projev špatné nálady apod., bez toho, že by pozitivní náboj v komunikaci byl zásadně ochuzen.

Ocenila jsem rovněž naději, že z nevyhovujících zaběhaných rituálů – tzv. komunikačních vzorců, existuje cesta ven, a sice pohledem do budoucna. Prezentuje ji jednoduchá otázka: Jak to udělám? Ta naděje je totiž velmi potřebná...

Napadalo mě, jak tento seminář vnímají asi přísedící starší ročníky, které díky komunismu neměly možnost na tomto poli tolik pracovat; budování vztahů bylo neseno prakticky vždy jen vyšlapanými cestami generací předchozích. A myslela jsem i na nás mladší, kteří informací, jak zlepšit kvalitu našich životů, máme bezpočet a omezeni jsme vlastně jen svými schopnostmi, svou připraveností a otevřeností. A prožívala smutek při vzpomínce na to, co se mi nepovedlo a třeba už nikdy nepovede napravit, že – jak bylo jednou účastnicí trefně řečeno – mi v něčem už prostě ujel vlak.

Potřebovala jsem tedy slyšet tu naději, že mohu věci dělat jinak, že se stačí zastavit a jen se zeptat: „Jak to udělám?“ Uklidnila mě i slova vztažená k minulosti, která na semináři rovněž zazněla: „Je potřeba si uvědomit a říct to dostatečně nahlas, že všechno, co jsem dělala, jsem dělala s nejlepším vědomím a svědomím, a případné chyby si odpustit.“

Odcházela jsem domů vědomější, pokornější, důvěryplnější, radostnější, odhodlanější a láskyplnější. To není málo, ne?

Marcela Boštíková, Litomyšl, duchovní CČSH