Připravte se na Vánoce také pomocí tradiční brožury s texty na každý den Adventu, jejichž inspirací byly evangelijní úryvky.
Lk 3,1-6
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“
„Neřeš to.“ „Nech to plavat.“ Slyšíme, když nás chtějí ostatní utěšit. Třeba ve chvílích, kdy člověk sám sobě nepřeje nic hezkého. Utěšit srdce a myšlenky po zranění, za které se člověk viní, není samo sebou. Možná víc věc Boží než -li lidská.
V zoufalství se často můžeme ptát: „Co máme dělat?“. Jak celník, co nahlédne svou hamižnost. Jako voják, co si uvědomí násilí a vyděračství. „Co máme dělat?“ Boží radost a bezpodmínečná láska je odpovědí. Opravdu? V krizi? Ano i v krizi a nepohodě.
Proto svatý Pavel říká svůj apel dvakrát „Radujte se, opakuji: Radujte se!“ „O nic nemějte starost.“ Ať v životě děláme cokoliv, Bůh nám s citem, mírností i silou sobě vlastní ukazuje, co máme dělat. Jako po hříšnících i po nás chce velkorysost a velkodušnost, jako po vojácích i po nás chce ukázněnost a mírnost a jako po celnících i po nás chce spravedlnost. Bůh nás vybízí k lásce k sobě i druhým. K lásce a radosti, která je cestou. Vybízí nás různými způsoby, náznaky, situacemi či skrze rodinu, kolegy i bližní. Čeká na naši odpověď. Času na změnu není nekonečno. Bude to stát za to. Protože odměnou je „Pokoj, který převyšuje všechno naše pomyšlení“. Řešením je radost z lásky.
Kateřina Pavel Šimonovi
xxx
Několikrát jsme řekli, že abychom mohli milovat druhé, musíme nejprve milovat sebe. Jenomže tento hymnus na lásku prohlašuje, že láska „nemyslí jen a jen na sebe“ anebo že „nehledá svůj prospěch“. (…) Podle takového jasného prohlášení Písma nesmíme upřednostňovat lásku k sobě, jako by byla vznešenější než darování sebe druhým. Určité upřednostňování lásky k sobě může být chápáno jenom jako psychologická podmínka, protože platí, že kdo není schopen lásky k sobě, těžko dokáže milovat druhé: „Kdo je zlý k sobě, ke komu bude dobrý? Není nikdo horší než ten, kdo sám sobě nepřeje“ (Sir 14,5-6). (Amoris laetitia, odst. 101)
xxx
Všemohoucí a milosrdný Bože, spěcháme vstříc tvému Synu a prosíme tě: nedopusť, aby nám stály v cestě pozemské zájmy, ale ať nebeská moudrost zúrodní naše nitro, abychom došli k věčnému životu s Kristem. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého… (Vstupní modlitba)