Setkání chlapů aneb Vstoupíš dvakrát do stejné řeky?

Takto jsem se ptal, když jsem po půl roce mířil na setkání chlapů v Jeníkově u Hlinska, které pořádalo královéhradecké Centrum pro rodinu od 4. do 6. listopadu. Věděl jsem sice, že věky prověřená odpověď je ne, ale hrozně jsem si přál, aby byla ano. A výsledek? Bylo to ano i ne a obojí bylo dobře! V páteční podvečer jsem sice vstoupil do řeky mezi dvaapadesát chlapů, z nichž jsem většinu neznal, místo příslibu jara a Velikonoc se blížila zima a Vánoce, sluníčka bylo poskrovnu stejně jako listí na stromech, ale přece to byla táž řeka! Voda v ní nebyla zkalená nečistými myšlenkami, slovy ani činy. Její proud byl chvílemi prudký a prodíral se mezi balvany smíchu, za okamžik se ale ztišil a lehce plynul v zátokách modlitby a rozjímání. Pluli jsme na jedné lodi a věděli jsme, že u kormidla je ten nejlepší kormidelník s velkým „K“, kvůli kterému a díky kterému jsme se zde sešli.

Prožili jsme opět krásný víkend, při kterém nechybělo promítání fi lmu, interaktivní divadelní představení, přednášky a diskuse na téma otcovství jako služba, mše svatá, chůze po laně, rožnění prasátka a jeho chlazení speciální pěnou (rozuměj pivní – pozn. aut.), posezení s kytarou a spousta dalších věcí, aniž by byl někdo do něčeho nucen (což ostatně nebylo nutné). Věřím, že hezkou atmosféru přátelství pocítil i otec biskup Vokál, který si s námi přijel v sobotu vypít odpolední kávu. Moc bych za to nedal, že si v duchu říkal: „Ach jo, co mě zas asi čeká …“, ale po pár minutách ledy roztály. On zjistil, že nejsme porota, které ho podrobí křížovému výslechu, a my jsme naopak cítili, že nepřijel vyšetřit, zda se zde neděje něco nekalého. Měli jsme navíc tu výhodu, že jsme všichni chlapi a protože chlapi drží slovo, jsem si jist, že slib modlitby nás za něj a jeho za nás neskončil při nedělní mši, ale že trvá s tím, že on jako „otec“ biskup to má těžší, protože nás je víc. Když jsem před odjezdem o samotě ve sluníčkem zalitém podzimním lese přemýšlel o smyslu takovýchto setkání, uvědomil jsem si, že nás do takovýchto akcí nikdo nenutí, že nejsou povinné a vlastně ani nutné, ale že nepřijmout nabídku, kterou pro nás pár obětavých nadšenců připravilo, by byla strašná škoda. Napadlo mne srovnání s povinnou školní četbou. Tam se po nás taky nechtělo víc než přečíst to, co bylo na seznamu. Nic víc nebylo povinné a nutné. Kdo ale zůstal jen u toho, hodně se ochudil a dobrovolně si nasadil klapky na oči. A tak na závěr zvu všechny chlapy, kteří se ještě neosmělili vstoupit do naší řeky, aby se s těmi, kteří se už v ní smočili, na jaře, až odplují kry, společně vykoupali.

Jan Novák