Kněžství považuji za veliké dobrodružství

Po jak dlouhé době se vracíte do diecéze?

Jedenáct let jsem působil jako spirituál v Teologickém konviktu v Olomouci. Od roku 2002 jsem se tedy nacházel mimo královéhradeckou diecézi.

S jakými pocity?

Smíšenými, ale nechci, aby to vyznělo negativně. Když jsem byl před lety pozván do Olomouce, bral jsem to jako zajímavou změnu, i když jsem velmi nerad opouštěl svou farnost. Práci ve farnosti totiž považuji jako kněz za vrchol činnosti ať z hlediska pestrosti, nebo z hlediska naplnění duchovního života. V konviktu se mi služba zúžila na určitý okruh lidí, na určitý čas a taky se proměnila do jiných úkolů. Teď mě čeká další velká změna, kdy už se nevracím do klasické farní pastorace. Možná z toho pramení ten dvojí pocit. Rád se vracím do rodného kraje, ale zároveň je to pro mě výzva, zda zvládnu úkoly, k nimž jsem byl pozván.

Odkud pramenilo vaše tehdejší povolání do konviktu?

Biskupská konference se tenkrát rozhodla pro radikální změnu koncepce konviktu. Z ekonomických důvodů ho přestěhovala z Litoměřic do Olomouce a vyměnila celé vedení. Pokud vím, tak bylo dohodnuto, že ostravsko – opavská diecéze dodá ředitele a královéhradecká spirituála.

Pan biskup Duka si mě pozval a dal mi několik dní na rozmyšlenou, jestli bych tuto službu přijal. Asi po třech dnech jsem za ním přišel s pár námitkami, o kterých jsem si myslel, že brání tomu, abych tuto funkci dobře vykonával, ale zároveň jsem se vnitřně rozhodl, že pokud mi je vyvrátí, tak do Olomouce půjdu, což se nakonec stalo. Myslím, že byli určeni dva kandidáti, tím druhým byl můj zpovědník, jemuž jsem moc vděčný za jeho podporu.

Můžete blíže představit rodinné prostředí, ze kterého pocházíte?

Jsem posledním dítětem ze šesti sourozenců. Pocházím doslova ze samoty u lesa, ze mlýna v údolí Zlatého potoka ve farnosti Bílý Újezd u Dobrušky. V jedenácti mi umřela maminka a tatínek se po několika letech znovu oženil. Od sourozenců mám už dvacet jedna synovců a neteří a zatím dvacet tři prasynovců a praneteří, ale letos nás ještě čekají další tři narození. Jsme tedy velmi rozvětvení. Mimochodem právě rodinu považuji za veliké zázemí, proto třeba děláme pravidelná rodinná setkání, a dokonce společné dovolené, což jsou akce třeba pro třicet čtyřicet lidí.

Co Vás vlastně přivedlo ke kněžství?

V období zhruba kolem deseti let mě ta myšlenka poprvé napadla. Řekl bych, že jsem se zhlédl v panu faráři Markovi, který tehdy v Bílém Újezdě působil. V pubertě jsem chtěl spíš jít na medicínu, ale nakonec jsem se rozhodl jít na farmacii, se kterou jsem dva roky bojoval. Postupně jsem zjistil, že farmacie nebude to, co chci dělat, a tak jsem odešel. Vojnu jsem odsloužil většinou na Slovensku a tam dozrálo rozhodnutí, že chci jít do semináře. Když to shrnu, tak na začátku stála možná naivní představa, v pubertě a dospívání jsem před kněžstvím spíš utíkal, protože jsem se ho bál, a nakonec jsem si uvědomil, že mě přes všechny problémy láká. Povolání ke kněžství přirovnávám ke korku ve vodě, který můžete zašlapávat ke dnu, jak chcete, ale když si nedáte pozor, tak vždycky vyplave na povrch. Do semináře jsem vstoupil v roce 1984 a byl jsem vysvěcen biskupem Lebedou v létě roku 1989 v katedrále Svatého Ducha. Teď si vlastně uvědomuji, že jsem byl prakticky posledním svěcencem v totalitě.

Vzpomínáte si na své první farnosti?

U mě bylo zvláštní, že mojí první farnost bylo Nové Město nad Metují. Měl jsem tam příbuzné a dobře to tam znal. Něco přes dva roky jsem dělal kaplana, k tomu jsem hned dostal Slavoňov s Rokolí jako vlastní farnost. Poté jsem odešel jako kaplan na Čáslavsko. Po roce jsem se zase do Nového Města vrátil, ale už jako administrátor a působil tam skoro deset let. Na celé období vzpomínám jako na velmi krásné a neuvěřitelně obohacující. S mnohými lidmi jsem dosud v kontaktu a naše přátelství považuji za Boží dar.

Jak prožíváte kněžství?

Po čtyřiadvaceti letech jsem stále přesvědčen o tom, že mě k němu Bůh nějakým způsobem pozval. Což je základ, jak překonat občasnou krizi. Jsem prostě tam, kde mám být. Lidsky vzato, myslím, že jsem se v tom povolání našel. Kněžství považuji za veliké dobrodružství, jak doslova – být druhem dobra, ale i přeneseně. Je to povolání, ve které se dostanete do situací a míst, do kterých byste se jinak nedostal. Zjistil jsem, že kněz je tak trochu psychoterapeutem, ekonomem, manažerem, opravářem, půjčovnou nevratných půjček, zprostředkovatelem práce, sňatkovou kanceláří... Jsem rád s lidmi, a že právě v nich mohu Bohu sloužit.

Dá se nějakým způsobem srovnat působení v konviktu s farní pastorací?

Základní rozdíl jsem si uvědomil hned po roce. Když jsem byl delší dobu ve farnosti, tak jsem mohl vnímat kontinuitu duchovního života svých farníků a doprovázet je životem, třeba jsem stačil oddat dívku, kterou jsem jako dítě učil náboženství... V konviktu jsem se musel vyrovnat s tím, že se setkávám s menší skupinkou a zároveň se musím po deseti měsících od nich vnitřně odpoutat, protože přijdou noví. Potom je samozřejmě život spirituála úplně jiný, než kněze ve farnosti, který je organizátorem života farnosti a má hmotnou odpovědnost. Jako spirituál jsem byl pouze tzv. interní fórum – pro osobní duchovní rozhovory, pro zpovědi atd. Kněz ve farnosti musí dělat všechno, je univerzálnější, kdežto já jsem se stal specialistou, důvěrníkem a trochu učitelem. Pro mě osobně to byla úleva, že jsem se nemusel starat o hmotné věci, účetnictví apod.

V čem vidíte důležitost přípravného ročníku před začátkem studia v semináři?

Zpočátku jsem o jeho důležitosti tak přesvědčen nebyl, možná i proto, že jsem sám konviktem neprošel. Teď čím dál víc vidím, že je velmi užitečný. Dokonce existují názory, že by se stále měla prodlužovat doba přípravy ke kněžství a to nejen z hlediska věku, kdy můžete nastoupit. Lidé dnes dospívají později. Je to tak zásadní krok v životě, že je otázka, zda jste v pětadvaceti tak zralý, abyste udělal rozhodnutí na celý život. Navíc ti kluci přicházejí z naprosto různých prostředí – jsou tam konvertité pár let po křtu, přicházejí lidé z naprosto sekularizovaných oblastí, pak naopak z tradičních oblastí, kde lidé o své víře moc nepřemýšlejí. Existují mezi nimi obrovské věkové, mentální, povahové, intelektuální rozdíly. Jsou tam lidé, kteří učili na vysoké škole, dělali manažery, a teď se ocitnou vedle studenta, který právě vyšel z učňáku s maturitou. To všechno je potřeba sladit.

Pokud hovoříme o formaci intelektuální, duchovní, lidské a pastorační, tak ta lidská vystupuje velmi intenzivně na povrch. Přijmout sebe sama a svoje chyby, začít s nimi bojovat, vstoupit do kontextu s ostatními, abychom se snášeli a dokázali spolu spolupracovat.

Na rozdíl od semináře vytváří „konvikťáci“ kompaktnější skupinu. V semináři je to anonymnější, nemají tolik času být spolu. V rámci konviktu máme výuku ve stejné budově, leckteré předměty učí samotní představení, takže všichni společně tráví značný čas. Ve zkouškovém období studenti odcházejí na čtrnáctidenní praxi do domovů důchodců, nemocnic či hospiců, aby si vyzkoušeli kontakt s lidmi v nemoci a stáří. Naším rodinným stříbrem jsou pak misie, kdy v letním zkouškovém se odchází do některé z farností a s prezentacemi o křesťanství do škol.

Na co jste při formaci kandidátů kněžství kladl největší důraz?

Už od začátku jsme studentům říkali: „Vy tady nejste proto, abyste se primárně stali kněžími, a my vás budeme tak dlouho formovat až z vás vymodelujeme kněze. Ale vy jste tady proto, abyste se přiblížili k Bohu, a my k tomu chceme být nápomocní. Abyste poznali sebe, církev, v Bohu nejlépe rozlišíte, zda je vaše povolání naivní představa, nebo je opravdové. Když po půlroce zjistíte, že patříte jinam, a normálně s tím přijdete za námi, tak vám rádi dáme požehnání a rozloučíme se v dobrém. I v tomto případě myslím, konvikt svoji úlohu plní.

Podařilo se Vám naplnit své představy o jejich kvalitní přípravě, nebo cítíte, že by se měla formace budoucích kněží ještě někam posunout?

Vždycky je co zlepšovat. Myslím si, že ta koncepce je nastavená dost dobře. Nějakou radikální změnu snad nepotřebuje, ale samozřejmě očekávám, že nový spirituál přinese další impulsy.

Je obecně známo, že se Evropa potýká se stálým nedostatkem povolání k duchovnímu stavu a kláštery i semináře se postupně vylidňují. Proč tomu tak je?

To je problém, se kterým si láme hlavu celá euroamerická církev. Vidíme civilizační rozdíl, v Jižní Americe, Africe, Asii, tam všude povolání rostou, což má asi i rozměr sociální. V Evropě jeden problém vidím v tom, že nám vládne „supermarketový syndrom“, kdy nevíme, co si vybrat. Je tolik možností života, povolání, profesí, vztahů... Viděl jsem na příchozích do konviktu, jak jsou strašně nerozhodní, strašně váhaví udělat nějaký jasný krok v životě.  Je to daň, že žijeme ve svobodné a tak bohaté společnosti.

Pak se také zdá, že jak se rozvolnily mezilidské vztahy, je tu strach udělat defi nitivní rozhodnutí. Obava, jestli obstojím v něčem, co by mělo být na celý život. A také zamířím do řad nás, kněží: „Jsme dostatečně přitažliví na to, abychom lákali ke kněžské službě?“ Boží cesty jsou samozřejmě nevyzpytatelné, to znamená, že přicházejí povolání z farností naprosto slabých, od kněží, kteří jsou velmi problémoví, ale pak jsou osobnosti, od kterých pravidelně téměř rok co rok přichází nějací adepti. Zcela evidentně je ovlivnili svým skvělým příkladem, dokázali oslovit a nadchnout pro kněžství. V tom se bojím, že jako kněží máme dost rezervy, abychom vydávali věrohodné svědectví, že stojí za to být knězem a že je to radost takto sloužit Bohu i lidem. V neposlední řadě to souvisí s rodinami, budou-li dobré křesťanské rodiny, bude víc povolání.

Kromě duchovní správy u kostela Panny Marie přebíráte vedení celého pastoračního referátu královéhradeckého biskupství. Máte už představu, jakým směrem ho chcete profilovat?

Za tu dobu, co jsem byl mimo diecézi, se mnohé změnilo. Nejdříve se musím seznámit s prostředím a poznat práci pastoračního referátu, ke které mám úctu. To co léta fungovalo a fungovalo dobře, tak nechť funguje dál, osobně nevidím důvody k nějaké revoluci. Pokud přijdeme na věci, které bude možno nějak posunout dál, tak to podpořím.

Do budoucna bych chtěl více otevřít dvě témata, která mi jsou blízká – je to téma evangelizace, jak jsem ho nasál v konviktu a aktivitách, které jsem sám dělal ve farnosti, a určitě téma duchovních povolání.

Jste také jmenován spirituálem pro kněze. Jedná se o novou funkci, která dosud v diecézi nebyla. Jak ji chcete naplnit?

Kdysi jsem řekl biskupovi Josefovi, že spousta složek v církvi má svého spirituála a nikdo se takto nestará o nás, kněze. To jsem ještě vůbec netušil, že to jednou vyjde na mě. K službě přistupuji s velkým respektem, lépe bych si zde představoval někoho zkušenějšího a lepšího. Radil jsem se s kolegy z ostravské a olomoucké diecéze, jak oni tuto službu naplňují. Bude-li to vhodné a možné, během podzimu bych chtěl navštívit kněze v rámci vikariátních konferencí, představit se jim a rád bych získal impulsy, co by si představovali. Sám jim nabídnu pomoc a službu. Spirituál představuje kněze, který nikoho neřídí, ale může být ostatním k dispozici v okamžiku duchovních problémů nebo prostě ke zpovědi. Je to samozřejmě věc důvěry, která se nedá ustanovit dekretem, ta buď je, nebo není. Vím, že neexistuje člověk, který by vyhovoval všem, a zároveň si uvědomuji, že už teď má spousta kněží své duchovní rádce a zpovědníky. Rozhodně jsem už začal s tím, že se za kněze diecéze modlím.

Jaké jsou nejčastější bolesti kněžského života?

Vždycky jsem se ptal kluků, čeho se na kněžství nejvíc bojí. Většinou to byl celibát, osamocenost, poslušnost a pak taková specifi ka jako strach zpovídat, kázat, vystupovat na veřejnosti. Když vyjdu ze své omezené zkušenosti, největší bolestí kněze může být, že je osamocen. Důsledně rozlišuji slovo sám a osamocen. Samota jako pozitivní a osamocení jako negativní pól. Někdy potřebujeme být sami s Bohem, od toho jsme koneckonců kněžími. Souvisí to s nutností udržovat si určitý modlitební řád, bez něj jdeme rychle dolů. Průšvih také nastává, když si kněží v té samotě připadají osamocení. Pokud nemají kolem sebe pár kamarádů, pár kolegů, kterým mohou třeba o půlnoci zavolat: „Hele, jsem v průšvihu, potřebuju se poradit, modli se za mě“. Jeden z nunciů v Čechách prý řekl, že co obdivuje na českých kněžích, je jejich samota a že ji oni vydrží. Velmi rád bych nás kněze /i sebe/ povzbuzoval v tom, abychom byli spolu, abychom vytvářeli dobré vztahy. Ostatně i problém celibátu velmi souvisí s osamocením.

Je o Vás známo, že rád cestujete. Co Vám cestování přináší?

Je to splnění dětského snu. Od dětství jsem toužil po dalekých zemích, možná i proto jsem sbíral známky. Je v tom touha po dobrodružství, touha po poznání nových kultur a lidí. V posledních letech cestování spojuji s jistým sociálním rozměrem, kdy mezi přáteli vybereme peníze a já je na místě věnuji lidem, kteří tam vykonávají sociální činnost třeba sestrám Matky Terezy nebo prostě místním křesťanům. Rád amatérsky fotím a po návratu dělám veřejné prezentace. Kdybych nemohl fotit, tak mě cestování určitě tak nebaví. Snažím se lidem, kteří by se tam nedostali, třeba ze zdravotních důvodů, zprostředkovat kulturu oné země.

Kde se Vám nejvíce líbilo?

Už se mě na to ptalo víc lidí a neumím pořádně odpovědět. To je jako byste se mě zeptal, jestli mám radši jablko nebo hrušku. Každá země má svá specifi ka, ale obecně se dá říct, že mě lákají spíše ty zapadlé kouty planety, kam se moc nejezdí. V Evropě mě zaujala Albánie, z hlediska krajiny byl úžasný Kyrgyzstán a taky Gruzie, z hlediska kultury mě fascinoval Irán, kam jsem odjížděl s určitým strachem, ale byl jsem příjemně překvapen, jak je to krásná země a jsou tam skvělí lidé. Rád navštěvuji země se starou křesťanskou tradicí, ať už to bylo Turecko, Libanon, Izrael nebo Egypt. Teď dá-li Bůh, plánuji v únoru Etiopii, na tu už mám dlouho zálusk.

Neodrazuje Vás kolikrát špatná bezpečnostní situace v těchto zemích?

Cítím zodpovědnost za lidi, se kterými jedu, takže samozřejmě mám vysněné státy, kam si teď netroufnu – Sýrie, Irák, Jemen, Alžír... Vždycky se snažím o zemi, kam jedu, něco přečíst a získat postřehy ostatních cestovatelů. Nicméně v řadě případů stojí za naším strachem zkreslené představy vytvořené zveličováním novinářů. Je ale pravda, že pozice křesťanů v muslimských zemích obvykle není dobrá. Měl jsem tu čest mluvit s teheránským arcibiskupem, nejvyšším představitelem římsko – katolické církve v Iránu, a ten mi jen gestem ukázal – máme svázané ruce. Je svědkem toho obrovského poklesu katolíků, kterých v Íránu zbývá už jen pár tisíc. Snad pouze v Libanonu platí, že to je jediná arabská země, kde jsou dosud křesťané ve významnějším postavení. Třeba prezident země vždycky musí být podle historických dohod maronitským křesťanem. Ale i tam nastává jakási eroze, většina emigrantů ze země jsou křesťané a na jejich místa přišli palestinští uprchlíci většinově muslimové. V Egyptě jsem ještě byl za Mubarakova režimu a už tehdy si koptští mnichové velmi stěžovali na těžkou pozici, kterou bych přirovnal k naší komunistické totalitě, na veškerou činnost musí mít tamní církev povolení.

Vydal jste se někam i letos?

Letos jsem po mnoha letech udělal výjimku. Už vzhledem ke stěhování do Hradce jsem nikam nevyrazil. Abych vyrovnal to běhání po světě, tak už asi devět let obcházím Českou republiku. Já jsem si totiž od doby, kdy jsem šel pouť do Compostely, zamiloval pěší chůzi a od doby, kdy jsme na kole projeli Bretaň, zamiloval kolo, takže preferuji tyto dopravní prostředky. První etapu jakési modlitební pouti okolo republiky jsem šel z Náchoda do Králík a každý rok navazuji na místě, kde jsem předtím skončil. Letos v červenci jsem šel ze Znojma do Starého Města pod Landštejnem a cestu mám naplánovanou ještě asi na jedenáct let. Většinou chodím a modlím se za naši zemi sám, ale některé roky se ke mně někdo přidá – jako zrovna letos bohoslovec Ondřej Špinler.

Máte ještě jiné zájmy?

Zajímají mě lidi a jejich příběhy. S tím souvisí, že od dětství rád čtu. Víc než odborná literatura je mi blízká beletrie, samozřejmě křesťanská, ale nejen ta, rád objevuji nové autory a nové knihy. Poslouchám hudbu mnoha žánrů nebo sleduji dobré fi lmy. Odpočívám spíše aktivně, už se mi povedlo na kole vyrazit do kraje kolem Hradce. V konviktu jsem dokonce začal hrát s kluky florbal a rád se hrabu v zemi na zahradě nebo relaxuji při sekání trávy. Půda je mi velmi blízká, asi se projevují moje kořeny v zemědělské rodině.

/ke-stazeni/informacni-centrum/casopis-ikd-rocnik-2013