Poutníci ve Svaté zemi vytvořili společenství modlitby, vzpomíná biskup Jan

Národní pouť do Svaté země znamenala pro celou českou církev vyvrcholení Roku víry. Počtem účastníků se zařadila mezi vůbec největší národní poutě na místa spjatá s životem Ježíše Krista. Další tisíce věřících, kteří se k ní nemohli přidat, ji alespoň pečlivě sledovali prostřednictvím rozhlasových a televizních přenosů. Po návratu jsme se iniciátora pouti, královéhradeckého biskupa Jana Vokála, zeptali na podrobnosti.

Stojíte za nápadem vykonat celonárodní pouť do Svaté země na závěr Roku víry. Proč jste zvolil tento způsob zakončení?

Rok víry, vyhlášený Svatým otcem Benediktem XVI., mě už od začátku velmi oslovil. Všímám si toho, že v naší zemi skutečně povzbudil zájem o hlubší prožívání víry, o obrácení se k jejím základům, a že to tedy nebyl jen jeden z dlouhé řady tematických roků. Logicky se nabízela otázka, čím by tento rok „duchovní obnovy“ měl vyvrcholit. A k podobným okamžikům tradičně patří putování jako zvláštní chvíle společného a zároveň niterného, soustředěného setkání s Bohem.

Nápad, že se velká národní pouť uskuteční právě ve Svaté Zemi, vyšel z toho, že jde o místa, odkud k nám víra přišla. Hledání jejích kořenů v duchovní rovině jsme tak mohli vyjádřit i viditelně, fyzicky. Na světě je mnoho významných poutních míst, mně jsou hodně blízká ta mariánská, Svatá země má však mezi nimi naprosto mimořádné postavení. Právě tam se naplnily dějiny spásy, právě tam Kristus žil, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. A také Panna Maria se tam narodila, počala Ježíše, trpěla s ním pod křížem, ukládala ho do hrobu.

Národní pouť nám umožnila utvořit na těchto místech velké společenství biskupů, kněží a věřících z celé naší země. A na poutnících bylo znát opravdu velké duchovní nadšení.

Neodradily Vás organizační těžkosti a fi nanční náročnost tak daleké cesty?

Odpovědí na to je skutečnost, že do Svaté země putovalo více než tisíc českých věřících. Pokud by nás překážky odradily, nic takového by se nepodařilo. Organizace byla sice náročnější, ale od začátku jsem nezapochyboval, že to přípravný tým zvládne. Můj velký dík patří zejména poutnímu centru našeho biskupství v čele s P. Pavlem Dokládalem, které má na přípravách zásadní podíl a bez něhož by se pouť v takovémto rozsahu zřejmě nemohla uskutečnit, stejně jako bez pomoci pana Libora Havlíka z Kolpingova díla a pana Jiřího Chválka z kanceláře Avetour, který vedl velkou část jednání. Co je pro křesťana hlavním smyslem návštěv poutních míst? Ať už jsou spjatá se životem Ježíše Krista, mariánskou úctou nebo postavou nějakého světce. Putování mělo pro Církev od jejích začátků velký význam. Vytrhne nás z všedních, každodenních starostí, dovolí nám, abychom se po dobu pouti nemuseli soustředit téměř na nic jiného než na modlitbu, adoraci, čtení Písma a abychom vše ostatní mohli „nechat doma“. Svatá místa mají velký význam v tom, že jsou – lidově řečeno – promodlená. Tam, kam stovky let nepřetržitě míří skupiny křesťanů, můžete zvláštním způsobem zakusit společenství Církve, v jejímž středu je Kristus a která nepodléhá času, překračuje život jedné či několika generací. Ve Svaté zemi navíc můžete rozjímat o konkrétních pasážích Písma na místech, k nimž se dané události vztahují.

Téměř každý, kdo se z takové pouti vrací, potvrdí, že ho tam i texty, které slýchal od dětství, oslovily novým, hlubším způsobem. Stejně to prožívali i účastníci této národní poutě, které navíc velmi povzbudilo to velké společenství shromážděné na jednom místě tisíce kilometrů

od domova.

Konala se někdy v minulosti podobně velká pouť do Svaté země?

Společnou národní pouť do Svaté země čeští věřící podnikli už v roce 1939, ale tehdy neměla zdaleka takový rozsah. Dnes, i když cesta stále není levná, je přece jenom výrazně dostupnější a mnoho lidí na ni může po určitém odříkání našetřit. Nenapadá mě žádný jiný příklad, kdy by tolik českých věřících najednou putovalo společně do zahraničí, jistě ne za moře. A podle místních byla naše národní pouť zřejmě třetí největší poutí do Svaté země v posledních letech – po pouti velké milánské diecéze a po setkání francouzské mládeže.

Kolik lidí se zapojilo do přípravy?

Určitě to překročilo řád desítek. Hlavní koordinátoři pracovali na úrovni biskupské konference, praktickou organizaci zastřešovalo hradecké poutní centrum, které spolupracovalo s několika cestovními kancelářemi, s nimiž poutníci cestovali. Pak samozřejmě musíte započíst pomocníky při liturgii, sbor mladých zpěváků a podobně. Jsem velmi rád, že na tom všem měla velký podíl právě  naše diecéze a všem, kdo se zapojili do příprav, děkuji.

Podle jakého klíče jste vybrali místa společných bohoslužeb?

Při třech hlavních bohoslužbách jsme se chtěli setkat na místech, která rámují Kristovo působení, tedy následovat jeho pozemské stopy. Je to Betlém, kde se Pán Ježíš narodil, dále okolí Genezaretského jezera, kde žil a kázal, a samozřejmě Jeruzalém, kde byl ukřižován a vstal z mrtvých. Pořadí pak bylo dáno logistikou – začali jsme na Hoře Blahoslavenství u Genezaretského jezera, odkud je Jeruzalém a Betlém poněkud vzdálený. Další dvě mše svaté pak byly právě tam – v sobotu v Betlémě, v neděli v Jeruzalémě, který byl předem jasným místem pro vyvrcholení pouti. Přesná místa bohoslužeb jsme samozřejmě museli vybírat tak, aby se tam vešlo tolik poutníků. Krátce před poutí jsem se tam vydal s organizátory, abychom si místa prohlédli, všechno přeměřili a podobně. Na Hoře Blahoslavenství je velký prostor, v Betlémě jsme zvolili Pole pastýřů nedaleko města. Kostel svaté Anny v Jeruzalémě a jeho okolí je poněkud stísněné, ale jde zřejmě o největší prostranství uvnitř jeruzalémských hradeb, kde je takto velká bohoslužba možná.

Očekávali jste takový zájem věřících?

Přiznám se, že mě zájem velmi pozitivně překvapil. Můj soukromý odhad byl zhruba šest set poutníků. Nakonec to byl téměř dvojnás obek. Další stovky či tisíce diváků pak sledovaly přenosy bohoslužeb v televizi. Celkově si myslím, že pouť nějakým způsobem přímo či nepřímo zasáhla většinu věřících v zemi. A pokud ne bezprostředně, pak nepochybně skrze společnou modlitbu poutníků za národ, která jistě ponese své duchovní plody.

Máte přehled, odkud lidé do Svaté země vyrazili? Jelo více poutníků z Čech nebo z Moravy?

Přesná čísla by vám asi daly cestovní kanceláře. Předpokládám, že účast přibližně odpovídala míře religiozity, takže na Moravě mohl být zájem vyšší. Na druhou stranu například v Praze a dalších větších městech mají lidé vyšší příjmy, takže si mohli na cestu snáze našetřit. Každopádně jsem se ve Svaté zemi setkal s mnoha poutníky z hradecké diecéze, kde byl zájem opravdu velký. Velmi rád jsem se pozdravil například se skupinou ze svého rodného Hlinska.

Jaký program čekal na účastníky poutě?

Hlavní program rámovaly zmíněné tři bohoslužby, při kterých se sešli všichni poutníci včetně kněží a biskupů. Jinak poutníci chodili v menších skupinkách se svými cestovními kancelářemi, které pro ně organizovaly let, ubytování a autobus. Všichni dohromady jsme se po Svaté zemi pohybovat nemohli, poutníci zaplnili přes dvacet autobusů. Většina z nich strávila ve Svaté zemi více dní, než jen ty tři hlavní, nejčastěji týden, a v klidu tak mohli navštívit všechna svatá místa.

Byla spolupráce s izraelskou a palestinskou stranou bezproblémová?

Jednání samozřejmě byla administrativně náročnější kvůli politické situaci, bezpečnostním předpisům a podobně. Nemůžeme si však stěžovat, že by se někdo snažil průběh pouti ztížit. Naopak bylo znát, že místní jsou závislí na cestovním ruchu a rádi vyjdou návštěvníkům vstříc. Velice nám pomohlo české velvyslanectví v Izraeli, stejně jako styčný úřad České republiky v palestinském Ramaláhu. Jejich vstřícnost byla opravdu velká, měli jsme jejich plnou podporu.

Ze statistik vyplývá, že křesťanů ve Svaté zemi, potažmo na celém Blízkém východě, stále ubývá a jejich životní situace se zhoršuje. Bylo to znát i během pouti?

Ano, je pravda, že křesťané tam jsou ve výrazné menšině a ubývá jich. Dokonce i v Betlémě jejich hlas slábne. Na druhou stranu je v jejich společenství znát jakási ryzost života podle evangelia. V jistém ohledu jejich komunity připomínají první církev, která tam také začínala v malých skupinkách a byla dokonce pronásledována. A víme, že to neznamenalo její zánik, ale naopak se odtud rozšířila do celého světa. Věřím, že právě to nadšení a ryzost života bude tím, co křesťanství ve Svaté zemi udrží.

Setkali jste se s jejich představiteli?

Ano, velmi nás potěšilo, že s námi mši svatou v Galileji koncelebroval biskup Giacinto Marcuzzo, vikář jeruzalémského latinského patriarchátu pro Izrael.

Svatou zemi jste navštívil již poněkolikáté. Lišila se tato pouť od předchozích?

Ano. Každá z nich se liší. Vždy mám pocit, jako bych tam byl poprvé, všechna ta místa mě vždy znovu a jinak osloví. V poslední době na nich začínám odhalovat i mariánskou spiritualitu, víme, že jde o místa, kde žila vedle svého Syna také Panna Maria a vše prožívala s ním. Tentokrát však byla cesta odlišná zejména tím nádherným společenstvím tisícovky věřících z celé naší země, kteří se spojili ve vroucí modlitbě za národ.

Jaký jste si odnesl největší zážitek?

Kromě již výše řečeného – tedy zejména onoho krásného společenství modlitby – to byl také prožitek celé pouti v bratrském společenství biskupů. Doma spolu většinou hovoříme o pracovních tématech, při společné duchovní obnově zase dodržujeme její pevný řád. Tentokrát jsme měli krásnou příležitost vytvořit neformální společenství, což posílilo naše přátelství, a to právě na svatých místech.

Luděk Bárta

rozhovor vyšel v IKD 12/2013

Fotogalerie zde.