Rozhovor: Chceme světu přinášet lásku k bližnímu

Hábit řeholní sestry je mezi ostatními zdravotnicemi k nepřehlédnutí. Přesto už přes deset let tvoří trvalou součást hradecké chirurgie. Sestra Adriana Mihová je jednou z „vincentek“, jak se členkám Společnosti dcer křesťanské lásky sv. Vincenta de Paul zkráceně říká, které ve fakultní nemocnici pracují. Na konci listopadu oslavily sestry výročí 380 let trvání své společnosti, a tak jsme se sešli k rozhovoru o kořenech řehole i jejich současné úloze.

Máte přesně vymezený cíl svého působení?

Podle stanov máme milovat a ctít Ježíše Krista jako pramen a vzor každé lásky a sloužit mu prostřednictvím péče o potřebné. Kdybych to měla konkretizovat, tak naší spiritualitou je pomoc bližním bez rozdílu barvy pleti, náboženského přesvědčení nebo sociálního postavení. Nezaměřujeme se na předem vybrané skupiny, ale sloužíme skutečně pestré paletě lidí. Jsou to děti, kterým se věnujeme v katechezi nebo ve volnočasových aktivitách, jsou to zdravotně i mentálně hendikepovaní, dále pomáháme pacientům v nemocnicích, v zařízeních sociální péče nebo v domácí péči, věnujeme se rovněž sociálně vyloučeným lidem na okraji společnosti. Zapojujeme se do mezinárodních projektů týkajících se boje proti obchodu se ženami, máme zastoupení při hospodářské radě OSN, kde se věnujeme projektům na odstranění chudoby a hladu. Našich zhruba 17 tisíc členek různých národností působí v 93 zemích světa.

Kdy a kde jste vznikly?

Na konci listopadu jsme si na mši svaté připomněly 380 let trvání. Jako řeholní společenství pocházíme z Francie. Náš zakladatel sv. Vincent de Paul, působil jako kněz v jedné venkovské farnost nedaleko Paříže. Jednou v neděli, když se připravoval ke mši svaté, přišla za ním jistá paní a popsala mu situaci jedné rodiny, která žila za vesnicí v krajní bídě. Vincent tedy v kázání obeznámil farníky s bídou jejich bližních a sám později řekl: „Bůh se dotkl srdcí posluchačů“. Po nešporách se rozhodl rodinu navštívit. Cestou potkával tolik lidí, kteří přicházeli a odcházeli, že to vypadalo jako procesí. Když Vincent přišel do domu, našel rodinu skutečně v ubohém stavu. Nejvíce nemocným udělil svátosti. Viděl také množství potravin, které dostali, a to jej přinutilo k zamyšlení: „Dnes má tato rodina přebytek potravin, část se pokazí, pak zase budou bez jídla…Lidé jsou schopni pomáhat, ale je potřeba tuto pomoc organizovat“.

Pomoc bližnímu máte tedy v základech od samého začátku.

Ano, sv. Vincent de Paul nehledal žádné vysoké teologické učení. Nechal se proniknout evangelním úryvkem „Cokoli jste udělali jednomu z těchto mých nejposlednějších bratří, mně jste udělali“ (Mt 25,40). V každé farnosti, kde působil, zakládal spolky křesťanské lásky na pomoc chudým, organizoval lidové misie pro duchovní pomoc, věnoval se formaci kněží, pastoraci vězňů, vykupoval křesťanské galejní otroky nebo zakládal útulky pro nalezené děti. Kromě nás založil také mužskou misijní kongregaci lazaristů nebo také vincentinů.

Co bylo dál? Vy sama jste členkou slovenské provincie. Jakým způsobem jste se ocitly v Čechách?

Společnost se postupně rozšiřovala i za hranice Francie. Už za života zakladatelů sestry začaly sloužit v Polsku. Na území Čech se dostaly v polovině 19. století z Rakouska. Po změnách hranic v poválečné Evropě zůstaly např. „rakouské“ sestry sloužit chudým v Brně, Boskovicích,

nebo v Liberci atd. Mezitím nově vznikla provincie nejdříve na Slovensku, později za společné republiky Československá provincie se sídlem na Mendryce u Litomyšle, tedy na území naší diecéze. Po rozdělení republiky v devadesátých letech byla přejmenovaná na Slovenskou provincii se sídlem v Nitre, ale sestry, komunity a služby zůstaly stejné jako dříve. V současnosti má Slovenská provincie komunity a díla ve čtyřech zemích – v Čechách, na Slovensku, na Ukrajině a v Rusku.
 

Kolik vašich komunit pracuje v královéhradecké diecézi?

Máme zde dvě komunity – na Mendryce u Litomyšle a přímo v Hradci Králové. Posláním té první, docela početné, je služba sestrám, které jsou zestárlé a nemohou se samy o sebe postarat. V Hradci Králové pracujeme ve Fakultní nemocnici a v domácí péči v Oblastní charitě jako zdravotní sestry. Provincie má 29 komunit s různou službou.

Působíte v Hradci dlouho?

Zhruba od poloviny 80. let minulého století. Naše sestřičky původně pracovaly na děkanství, kde udržovaly domácnost a staraly se o katedrálu. Další rozvoj zažila naše služba od roku 2001, kdy čtyři sestry začaly pracovat ve zdejší nemocnici. Od té doby se složení a zaměření komunity obměňuje, ale tuhle hlavní náplň si ponecháváme.

Jak jste se k práci ve fakultní nemocnici dostaly?

V nemocnici jsme začaly pracovat z iniciativy hradeckého biskupství a tehdejšího přednosty chirurgické kliniky prof. Vobořila. Nejsme prioritně zaměřené na duchovní službu, ale samozřejmě že prostřednictvím naší ošetřovatelské činnosti máme příležitost do tohoto prostředí vnést křesťanského ducha.

Co přesně vykonáváte?

Pracujeme jako zdravotní sestry na chirurgické klinice, kde jsme součástí kolektivu dalších zdravotníků. Chirurgická klinika se dělí na čtyři standardní oddělení a dvě jednotky intenzivní péče. Sloužíme na oddělení všeobecné chirurgie čisté a kolorektální (operace dolní části trávícího traktu). Podílíme se na perioperační péči, tedy přípravě pacienta na operaci a následně na pooperační rekonvalescenci.

S jakými se při své práci setkáváte reakcemi?

Doby, kdy řeholnice běžně pracovaly v nemocnicích, jsou dávno pryč a běžný Čech má málo příležitostí se s někým takovým potkat. Díky tomu, že zde působíme přes deset let, dokázaly jsme se s prostředím bez větších problémů sžít a kolegové nás také dokázali přijmout mezi sebe. Snažíme se jim zprostředkovat alternativní pohled na život ve světle Boží lásky. Být s nimi v tom, co prožívají, v jejich radostech a starostech. Zní to sice trochu klišovitě, ale tohle neokázalé svědectví o Bohu dokáže strašně moc. S pacienty je to trochu jiné, ti přicházejí stále noví. Když nás vidí na oddělení, tak jsou většinou překvapení, chodíme totiž v řádovém oblečení, ale po nějaké době ledy nedůvěry roztají a většinou je spolupráce s nimi perfektní. Jak říkal sv. Vincenc, není bída, která by nám byla cizí. Potkáváme se s lidmi, kteří možná až tak netrpí hmotnou bídou, ale často je to bída vnitřní, duchovní nebo morální a je na nás, abychom jim ukázaly jiný smysl života.

Existuje podobná služba také v jiných městech?

Řekla bych, že ne. Spousta lidí zasvěceného života samozřejmě působí v řadě charitativních nebo ošetřovatelských projektů, ale o tom, že by jinde v republice sloužily sestry přímo ve státní nemocnici, informace nemám. V tomhle jsme unikátní a myslím, že jak nemocnice, tak

pacienti si nás cení.

Jak vycházíte s vedením nemocnice?

Naše vztahy jsou na velmi dobré úrovni, hradecká fakultní nemocnice je obrovský komplex čítající několik tisíc zaměstnanců. Jsme tedy jen nepatrnou částí tohoto kolektivu, ale vím, že vedení naši přítomnost vnímá pozitivně. Za dobu našeho působení se několikrát vyměnil management, jeho zájem o naši práci však stále trvá. Na tohle se ale zeptejte spíše pacientů nebo kolegů. Ti určitě naši práci zhodnotí líp.

Kolik sídlí v hradeckém domě sester?

Jsme malá komunita, jen tři sestry, ale tím, že každá pracuje na jiném pracovišti, má jiné kolegy a jiný záběr pacientů, přicházíme do kontaktu s velkým počtem lidí. Veškerý náš čas určuje služba, kterou vykonáváme v nemocnici. Abychom ji mohly dělat s co největší zodpovědností,

je potřeba dobře vést komunitní život. Nežijeme každá sólo, ale jsme zavázané společným životem modlitby, vzájemné dělby a povzbuzování ve víře. Kromě toho, se snažíme přijímat lidi, kteří k nám přicházejí k duchovním rozhovorům, nebo potřebují povzbuzení či radu. Nesmírně si vážím naší spirituality, že můžeme duchovní život prožívat skrze konkrétní pomoc či skutek lásky k bližnímu.

Co Vás osobně přivedlo k řeholnímu povolání?

Když jsem jako dospívající studentka přemýšlela o své budoucnosti a směru svého povolání, byla jsem silně oslovena Boží láskou vůči člověku i vůči mně osobně. Neuměla jsem prostě odpovědět jinak, než odevzdáním sebe samotné Bohu a zasvětila jsem se ve společenství Dcer křesťanské lásky. Poselství našeho společenství je pro dnešek stále aktuální, jak říkal Jan Pavel II.: „Musíme do světa, ve kterém schází láska, onu lásku aktivně přinášet“.

rozhovor vyšel v IKD 1/2014