3. neděle adventní

Jan 1,6-8.19-28

Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o  světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, jen měl svědčit o tom světle. Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Vyznal to a nezapřel. Vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Zeptali se ho: „Co tedy jsi? Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“ Řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti: »Vyrovnejte cestu Pánu«, jak řekl prorok Izaiáš.“ Ti poslaní byli z farizeů. Zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u  opánků.“ To se stalo v  Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.

Jan nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.“ I  my všichni máme tento vznešený úkol – proměňovat svět kolem sebe radostnou zvěstí, již jsme přijali. Máme se stát světlem světa (Mt 5,13). Krásné a ušlechtilé poslání. Jenže se často chytáme do pasti pýchy. „Jsme to přece my, kdo drží Světlo v rukou.“ Často jsme v  pokušení posvítit si na druhé. Dostat okolní svět pod kontrolu. Usměrnit, poučit, pokárat, distancovat se… To jsme Pána tak trochu v  hrsti stiskli a  zmačkali do kuličky. Zjednodušili jsme ho na doktrínu a trefujeme se do bližních. Bůh nás nepovolal stát se lampičkami ve výslechovce, které si mají posvítit na každou nekalost. Bůh nechce získat naše zdvižené prsty a pozvednutá obočí. Živý Kristus chce zaujmout místo v našem srdci. Jak tedy přesvědčit druhé o kráse Světla, které jsme poznali a podnítit je ke změně života? Nechejme v sobě rozhořet radost. Buďme trpěliví a dočkejme okamžiku, kdy druzí dychtivě přijdou a  budou se sami ptát: „Kde jsi našel zdroj světla svého života?“ Vybavte si člověka, který nosí Kristovo světlo ve svém srdci. Jsem si jistá, že má klid ve tváři, že z jeho očí vyzařuje jas. Jeho srdce je ryzí. Nepřetváří své okolí moralizujícími řečmi, ale osobním příkladem strhujícím k následování. Je to životní proces. A spíše postoj než jednotlivý skutek. Někdy jsme my křesťané příliš naléhaví, přesvědčujeme druhé o věcech, které jsme (zdánlivě) pochopili a v dobré víře chceme své bližní uchránit chyb. Nejsme to ale přece my, kdo přináší světu spásu. Zůstávejme v  důvěře, že náš všemohoucí Pán touží ještě mnohem více než my po vztahu s každým člověkem. To On je vždy iniciátorem, On je tím, kdo volá každého jménem (Jan 10,3). Trpělivost je jednou z podob lásky (jak popisuje G. Chapmann ve své knize Sedm podob lásky), zdokonalujme se v ní. Přeji vám, aby se Světlo zabydlelo ve vašem srdci a  váš život se prozářil jeho jasem, rozvoněl jeho vůní a rozechvěl jeho rytmem. Pokud vám v běhu dní Kristus spadl do kapsy nebo jste ho přimáčkli v  hrsti, advent je příhodným časem obnovit vzácné spojení a nechat ho vstoupit znovu do nitra. Kéž se tak stane nám všem.

Tereza Hladká

×××

Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost narození tvého Syna a  prosíme tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy a vděčně tě chválit. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)