V sobotu 2. 4. 2005, krátce před 22. hodinou večer, odvolal Kristus svého náměstka, papeže Jana Pavla II., z tohoto světa po neuvěřitelných 26 letech požehnaného pontifikátu.
Pohřeb Svatého otce se konal v pátek 8. dubna 2005 v bazilice sv. Petra. Věřící královéhradecké diecéze měli možnost uctít památku Jana Pavla II. při requiem v úterý 8. dubna 2005, které se konalo v katedrále Svatého Ducha i v ostatních kostelích diecéze. Důkaz o tom, že Jan Pavel II. byl osobností přesahující hranice církve podává mj. i dopis jedné z návštěvnic našich stránek. Karmelitánské nakladatelství u příležitosti odchodu papeže Jana Pavla II. připravilo mimořádnou nabídku knih souvisejících s touto osobností.
Atomy někdejšího člověka pojí prastarou půdu
světa, jehož se dotýkám svou smrtí
a nakonec přeštěpuji do sebe,
aby se všechny staly Tvou Paschou - čili PŘECHODEM.
Karol Wojtyla, 1975
Karol Wojtyla se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích (krakovská diecéze) jako nejmladší ze tří dětí. Bratr i sestra později zemřeli, v téměř devíti letech ztratil i matku. Ve Wadowicích absolvoval gymnázium, kde se již během studií projevil jeho živý zájem o literaturu a divadlo. V roce 1938 se stěhuje s otcem do Krakova, kde studuje polonistiku. Svá studia je nucen přerušit z důvodů počínající války. V období okupace, zvláště zpočátku, se Karol Wojtyla věnoval čtení a literární tvorbě. Na podzim roku 1940 začal pracovat jako dělník v kamenolomu spojeném s krakovskou chemickou továrnou Solvay. V tomto období umírá i jeho otec.
Na podzim roku 1942 se rozhodl vstoupit do krakovského kněžského semináře. Začal studovat na teologické fakultě Jagellonské univerzity, v té době podzemní, a nadále pracoval v Solvay. Od září 1944 do osvobození 18. ledna 1945 žil v semináři, který tajně vedl ve své rezidenci krakovský metropolita arcibiskup Adam Stefan Sapieha. Ten také rozhodl, že Wojtyla pojede studovat do Říma. Před svým odjezdem přijal 1. listopadu 1946 v arcibiskupově kapli kněžské svěcení.
V Římě bydlel v Belgické koleji, studoval na Angelicu a poznával město. V roce 1948 úspěšně zakončil studia doktorátem.
Prvním působištěm po návratu do Polska byl Niegovic, kde byl Karol rok kaplanem. Poté byl přeložen do farnosti sv. Floriána v Krakově, kde se věnoval univerzitní mládeži (pravidelně jim přednášel a mj. s nimi často jezdíval na výlety do hor).
V roce 1951 začíná Wojtyla pracoval na své habilitační práci z etiky a morální teologie, jejímž tématem byla zkouška vybudovat křesťanskou etiku na základě systému Maxe Schelera. Roku 1953 se habilitoval, začal přednášet v krakovském kněžském semináři a začal učit rovněž na Katolické univerzitě v Lublině, kam z Krakova dojížděl.
Po smrti krakovského světícího biskupa Stanislawa Rosponda byl 4. července 1958 jmenován na jeho místo. Biskupské svěcení přijal Karol Wojtyla 28. září 1958. 16. června 1962 byl zvolen kapitulním vikářem. V roce 1962 umírá krakovský arcibiskup Eugeniusz Baziak a vyvstává otázka, kdo bude jeho nástupcem ve druhém nejdůležitějším polském biskupském sídle. Dne 18. ledna 1964 jmenoval papež Pavel VI. arcibiskupem krakovské metropole právě Karola Wojtylu, ačkoli ten byl poměrně mladý (stal se nejmladším polským arcibiskupem) a nebylo zvykem dosazovat do tohoto úřadu někoho, kdo již byl v témže místě světícím biskupem. Do úřadu byl Wojtyla dosazen 8. března.
Jako biskup se Karol Wojtyla podílel na II. vatikánském koncilu (1962-1965) a osobně ovlivnil některá z jeho významných rozhodnutí.
V červnu 1967 byl jmenován kardinálem. Dne 16. října 1978 v druhý den konkláve byl zvolen římským biskupem. Na Petrův stolec tak usedl první neitalský papež od roku 1523. Přijal jméno Jan Pavel II.
Národnost velkého papeže 20. století byla jen začátkem dlouhé řady skutečností, kterými Jan Pavel II. prolomil zaběhlé stereotypy svého úřadu. Svou otevřenou láskou a hlubokým smyslem pro naslouchání znovu ukázal světu pravou tvář prvního biskupa katolické církve. Bohatá pastorační praxe mu dovolila vnímat potřeby a touhy člověka, jako jedinečné osoby. To byla také jeho vlastní filosofie - antropologický - tedy na člověka zaměřený postoj. Jeho nesčetné zahraniční cesty, jimiž tak proslul, stejně jako množství procesů blahořečení a svatořečení po celém světě, prokázaly jeho smysl pro rozmanitost, jedinečnost a bohatství všech národů i jednotlivců. Obdivuhodná byla zvláště papežova vytrvalost a houževnatost v práci a v jeho nelehké službě. A to i přes pokročilý věk a četné zdravotní obtíže. Statečný postoj a odhodlání nést tíhu svého úřadu až na práh Božího království předaly celému světu poselství o nesmírné hodnotě lidského života ve všech jeho etapách a situacích. Tentýž postoj, který Svatý otec hájil po celý život.
(podle http://www.katolik.cz/)
Bože, přijmi duši svého služebníka Jana Pavla do svého Království a nás utěš nadějí Velikonočního tajemství!
Další zprávy
