Biskup Jan: Svobodu často neumíme docenit

Jan Vokál vystudoval technickou kybernetiku, ale hned po škole emigroval. V komunismu žít nemohl. V cizině ho čekala pozoruhodná kariéra. Odešel pár let před sametovou revolucí jako uprchlík, vrátil se za tři desetiletí jako biskup. Jan Vokál, hlava královéhradeckého biskupství, má na starosti oslavy výročí svatořečení Anežky České, které se přesně před třiceti lety stalo významnou událostí, jež urychlila pád komunismu. „To, že dnes žijeme v naprosto svobodné společnosti, je takřka zázrak,“ říká.
 

Proč jste v roce 1983 odešel z Československa?

Hlavním důvodem byla má touha stát se knězem, na což jsem v Československu dosáhnout nemohl. Vystudoval jsem totiž už jednu školu – České vysoké učení technické – a tehdejší zákon mi další studium nedovoloval. Měl jsem začít společnosti splácet dluh prací. Takže byly jen dvě možnosti – studovat teologii tajně v „podzemní církvi“, nebo odejít do zahraničí. Ve vatikánském rádiu jsem slyšel o československé Papežské koleji Nepomucenum v Římě. To mi utkvělo v mysli, stále jsem o tom přemýšlel, rozvažoval...

Jak se stane, že inženýr zatouží být duchovním?

Vyrůstal jsem ve věřící rodině a už jako mladičkého ministranta mě kněžství přitahovalo. Obdivovali jsme našeho faráře. Nicméně pak jsem šel na průmyslovku a logicky předpokládal, že moje cesta životem bude klasická – manželství, děti, rodina. A tak jsem si to i přál. Ale na vysoké škole se mi velmi intenzivně vrátily myšlenky z dětství. A došlo mi, že nebudu v životě úplně šťastný, když nepůjdu cestou kněžství. Myslel jsem na to ve dne v noci. Teprve když jsem řekl Bohu „ano, půjdu za tebou“, ucítil jsem velkou úlevu a vnitřní vyrovnanost.

Čili jste se rozhodl emigrovat.

Odjel jsem s cestovkou do Jugoslávie, odtud pak lodí do italských Benátek. Když jsem hleděl do vln, uvědomil jsem si, že nevede cesta zpět, že už neuvidím své rodiče, sourozence, přátele. Ale zase jsem velmi intenzivně prožíval krásný pocit, že církev je světová, univerzální, a proto, ať přijdu kamkoliv, budou tam lidé, kteří milují Boha, a já tam budu doma. To se potvrdilo vlastně hned v Římě, kam jsem se z Benátek dostal.

To vás z komunistického Československa, potažmo Jugoslávie, pustili do kapitalistické Itálie?

Na zvláštní turistické povolení bylo možné na čtyři hodiny navštívit Benátky. Abych nebyl nápadný, nechal jsem v Jugoslávii pas i zavazadla, nastoupil na loď jen s kapesníkem v kapse, stomarkovou bankovku schovanou v jazyku boty a tím povolením. Nic víc jsem neměl. No a v Itálii jsem vystoupil a už se nevrátil.

Pátrali po vás?

Obával jsem se, že je kvůli mně – emigrantovi z ČSSR – celá Itálie vzhůru nohama, děsili mě i uniformovaní průvodčí ve vlaku. Ale byl to samozřejmě nesmysl.

Věděla vaše rodina, že už se ze zahraničí nevrátíte?

Nejbližší rodině jsem to drobně naznačil několik dní před emigrací. Hlavně moje důvody. Jinak by to zřejmě nepochopili. Přijali to proto, že to bylo kvůli náboženství. Myslím, že maminka měla v srdci touhu, aby se jedno z jejích dětí zasvětilo Bohu, takže to bylo pro ni jednodušší.

Asi vás v papežském semináři v Římě nečekali, že?

Měl jsem velké štěstí. Byly prázdniny a zrovna se na jeden den vrátil z dovolené Mons. Karel Vrána, významný člověk, rektor Nepomucena, papežský prelát, kterého mimochodem ke kněžství přivedl komunisty umučený páter Josef Toufar. A já tam zrovna náhodou ten večer přijel taxíkem z nádraží. Taxikář mě přitom obral o všechny zbylé marky, takže jsem byl na nule. Hned ve dveřích jsem na pana doktora Vránu vychrlil, že jsem dnes emigroval z Československa, abych se tady stal knězem...

Co on na to?

„Olalá, pomalu, pomalu,“ řekl nejprve. Ale postaral se o mě. Jakožto italský občan se za mě před úřady zaručil a poskytl mi zázemí. Musel jsem se registrovat v táboře pro uprchlíky, požádat o politický azyl z náboženských důvodů. Takhle jsem započal svoji cestu ke kněžství.

Nicméně i tyto semináře mnohdy infiltrovali agenti z komunistických států, to si vás nějak prověřovali?

Jen omezeně. Během několika měsíců si přes různé konexe ověřili, že bych nasazeným agentem být nemohl. Nicméně máte pravdu, dnes víme, že mezi námi několik agentů skutečně skrytě žilo.

Prokoukli jste je?

Byly nějaké náznaky, ale neměli jsme možnost to dokázat. To se ukázalo až po sametové revoluci.

Měl jste ty následující roky nějaké vazby do vlasti?

V podstatě ne. Možnosti byly velmi omezené. Výjimečně se dalo složitě dovolat telefonem. Občas jsem poslal pohled.

Byla vaše rodina nějak perzekvována za vaši emigraci?

Dopadlo to na moji sestru, která ztratila pracovní pozici na národním výboru. Rodiče, oba obyčejní dělníci, byli těsně před důchodem, takže pro úřady nebyli tak důležití. Jen občas museli na výslechy. Policajti tatínka nutili, aby mě přesvědčil k návratu, že je to i v jeho zájmu. V nepřítomnosti jsem byl odsouzen za opuštění republiky.

V Sovětském svazu odstartovala v polovině 80. let glasnosť, v Polsku působila Solidarita, sledoval jste dění v Československu a nedoufal, že komunisté padnou?

Možná jsem byl tehdy naivní, možná jsem měl příliš malý přehled o světové situaci. Ale pro mě byl ten zlý komunistický režim tak kapilárně zakořeněný ve všech úrovních společnosti, že jsem si vůbec neuměl představit, že by někdy mohl pominout. Nicméně pak se daly věci do pohybu i v NDR a leccos se změnilo. Třeba na mé kněžské svěcení, půl roku před listopadem '89, dovolili komunisti přijet mým penzionovaným rodičům a sestře.

Asi to nebylo zadarmo...

Samozřejmě to nebyla žádná filantropie. Museli jsme složit kauci tři tisíce dolarů na osobu – jestli se nepletu. Sestra navíc doma musela nechat nejmladší děti jako záruku. Kdyby se nevrátili, peníze by propadly. Takhle si při jejich návratu vzali jen určitá procenta.

9. listopadu 1989 nejprve padla Berlínská zeď a pár dní nato – 12. listopadu – byla ve Vatikánu svatořečena Anežka Česká.

V té době jsem působil jako kněz v USA. Kanonizace Anežky byla velká událost, vyvrcholení duchovní obrody národa. Papež Jan Pavel II. měl prorockého ducha a tehdy nabídl, že by svatořečení mohlo být v Praze. Toho se samozřejmě státní orgány doma zalekly, takže jako kompromis raději dovolily tisícům Čechů odjet do Říma. Deset tisíc lidí vyrazilo takovým spartánským způsobem. Přijeli starými autobusy, se salámy po kapsách a karimatkami, přesto nadšení. Byť jsem byl v Americe a televizní zprávy tam plnily zejména události z Berlína, se zájmem jsem to sledoval.

Od kanonizace sv. Anežky uplyne v úterý 30 let. Máte na starosti jednu z akcí, která se nyní připravuje...

Oslavit jubileum chceme Národní poutí do Vatikánu. Podobně jako před 30 lety. Mělo by to zapůsobit jako srovnání, jak jsme na tom duchovně, jestli jsme poučeni, a také, abychom si uvědomili, že dar svobody – s nímž často neumíme nakládat a docenit ho – není samozřejmostí. To, že dnes žijeme v naprosto svobodné společnosti, je takřka zázrak.

V USA jste končil v roce 1991, vrátil se do Říma, začal studovat církevní právo a po krátkém čase vstoupil do služeb Státního sekretariátu ve Vatikánu. Čili trvalý návrat do Česka jste odkládal. Jaké to bylo, když jste se poprvé po revoluci podíval domů?

Byli jsme od dětství zvyklí žít v tom, že nás někdo sleduje. Někdo nám chce diktovat, jak máme myslet, jestli se můžeme v srdci obracet na Boha, nebo ne. Byli jsme v tehdejší ČSSR občany druhé kategorie, a to v člověku zůstalo. Proto když jsem v roce 1991 přijel poprvé domů, měl jsem stísněný pocit, strach, že zde v lidech nesvoboda pořád nějak dřímá. Stísněnost mě opustila, jakmile jsem z Čech odjel. To se mě drželo asi deset let.

Jaké měla církev renomé po pádu komunismu?

Před revolucí byla církev většinovou společností ignorována, nepoznána. Nicméně po revoluci panoval entuziasmus. Velmi prudce rostl počet lidí, kteří začali chodit do kostela, rostl zájem o duchovní povolání, nastal rozmach klášterů...

Co dělat dnes, aby katolická církev neztrácela věřící a renomé?

S renomé církve to asi není vždy jednoduché. Přejeme si, aby měla dobré jméno a dobře ji vnímali i nevěřící. Abychom byli pozitivní, příjemnou přítomností. Na druhou stranu je člověk vystaven nebezpečí, že podlehne zájmu o příliš dobré jméno, až se to stane jeho hlavní aktivitou. Hlavní hodnoty duchovní jsou jiné než hodnoty světa – čili církev nesmí pěstovat žádné mocenské zájmy typu politikaření, nesmí se honit za majetkem a musí v první řadě rozdávat duchovní rozměr a pomáhat potřebným. To musí dělat velmi zodpovědně, autenticky a věrohodně. Když takoví budeme, jsem přesvědčen, že církev budoucnost rozhodně má.

Nicméně do politikaření se církev nechává vtáhnout v souvislosti s restitucemi, odlukou církve, zdaněním náhrad a podobně. Tomu se těžko vyhnete.

Církev, podobně jako rodina, musí hospodařit zodpovědně, musí pečovat o majetek s nejlepším svědomím. Církev totiž musí zdravě fungovat – tedy nejen udržovat stavby, ale i zaplatit duchovní, dotovat charitu, církevní školství a mnoho dalších aktivit. Zkrátka se musíme učit obracet každou korunu, hospodařit, utahovat opasky.

V roce 2011 jste se vrátil do Čech jako biskup Královéhradecké diecéze. Po letech práce ve Vatikánu. Svatý stolec teď bude muset řešit jednu tuzemskou záležitost. Nechci, aby to vyznělo nezdvořile, ale český primas, kardinál Dominik Duka, již přesluhuje, kdo bude jeho nástupcem?

Je pravda, že při dovršení kanonického věku musel pan kardinál formálně rezignovat, ale Svatý otec reagoval prosbou, aby pokračoval na dobu neurčitou, tedy do dalšího rozhodnutí. Pokud vím, pan kardinál je zdravý a plní svůj úřad regulérně, čili to není aktuální otázka, kterou by Svatý stolec řešil...

Mluví se i o vás?

Nikdy jsem takhle neuvažoval. Nevím, co na to říct.

Co byste vzkázal Čechům k výročí sametové revoluce?

Věřícím bych vzkázal, aby nezapomněli na tu původní ryzost víry, na to nadšení, na ty dary od Boha, které jsme dostali spolu se svatou Anežkou. A nevěřícím, aby si s pokorou a vděčností vážili svobody, kterou máme... abychom o ni nepřišli.

Zdroj: MF DNES, 12.11.2019; www.mfdnes.cz