Komplikace způsobené světovou pandemií, přináší skutečnost a nutnost prožití dnešního dne v Boží přítomnosti, uprostřed našich rodin.
Jako námět mohou posloužit slova kněží z videa liturgie.cz. Nechte se inspirovat...
Sestry a bratři!
Dnes vstoupíme do Velikonočního Třídenní – vstupujeme tam dnešním večerem a běžně mší svatou „Na památku poslední večeře Páně“! Letos Pán dopustil, že ta (mše) pro vás většinou nebude. To ale nic nemění na tom, že křesťané na celém světě prožívají, každý dle svých možností a schopností, JÁDRO SVÉ VÍRY. V čem je to jádro?
Apoštol Jan píše ve svém prvním listě v 4. kap. 16. verši: „… my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni.“ POZNALI JSME LÁSKU ! … a STALA SE NAŠÍ ŽIVOTEM, … protože jsme v ni uvěřili. To už teď trochu parafrázuji, či rozvíjím, ale v zásadě se snad nepletu. Tedy LÁSKA ! Zase LÁSKA ! Ale ono vlastně ne: zase Láska. Nýbrž: KONEČNĚ PRAVÁ LÁSKA ! Jádrem je LÁSKA !
Ano, hned nám možná naskakují další citáty, které slýcháme (čítáváme). Jednak ze stejného listu Janova, že „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Že se máme navzájem milovat (srv. 1 Jan 4,11). A přímo od Ježíše z Evangelia, že: „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“. A opět Jan ve svém 1 listě vysvětluje několikrát, jak je nepravdivé a tedy nemožné říkat že máme rádi Pána a přitom nenávidět bratra (sestru) …
Drazí, JÁDRO KŘESŤASNVÍ – mám na mysli křesťanského života - je ve víře v Lásku. A to znamená v přijetí Jeho Lásky, která se skrze mne šíří dál. Žít křesťansky znamená se o toto znovu a znovu a … znovu snažit. Ne to již umět. Ale JÍT TOUTO CESTOU !
Na Velikonoce, specielně v tomto Velikonočním Třídenní (Triduu), kam jsme právě vstoupili, si postupně připomínám, liturgicky i jinak slavíme a … jsme zváni i konkrétně prožívat tuto LÁSKU. Dnes na Zelený čtvrtek nějak, … jinými projevy zítra na Velký Pátek, … jinak zase na Bílou Sobotu a pak na Velikonoční neděli. Je to ale TA SAMÁ LÁSKA, ve kterou jsme, bratři a sestry, UVĚŘILI !
V prvním starozákonním čtení dnes slyšíme instrukce, které Hospodin dává skrze Mojžíše a Áróna svému lidu, jak prožívat večer (tedy přípravu na večeři, samotnou večeři) a co se bude dít – že pomře vše prvorozené v celé zemi, ale… u nich, Izraelitů, díky zabitému – obětovanému beránkovi a jeho krvi na veřejích dveří, nikdo. A nechybí ani výzva, že: „Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.'“
Čili, TOTO je pozadí, jakási ZÁKLADNA slavení dnešního večera. VEČEŘE a večer PŘEJITÍ - „HOSPODINOVA PASCHA“.
Hned vzápětí ale čteme v 2. čtení z Pavlova psaní do Korintu – je to jeho vyprávění: „Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc …“. Sděluje – píše, jak tuto večeři po stovkách let slavili Apoštolové s Ježíšem - se svým Pánem. Mimochodem je to nejstarší psaný záznam toho, jak Ježíš vstoupil do tradičního ritu židovské večeře něčím novým: proměnil chléb: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává).“A víno: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví.“ A protože řekl také: „Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku“. …a tak to děláme … dodnes!
Takže, my, víc než 19 století po Kristu, prožíváme a slavíme, že Ježíš tento večer ustanovil svátost služebného kněžství a svátost Eucharistie. Kněz je ten, který obětuje – a tady to je Ježíš, který touto událostí dal počátek svátostnému a nekrvavé prožívání (a to na pozadí večeře) Jeho krvavé oběti (ta se pak odehrála následující den). A Eucharistií jsme toto „slavení na památku“ nazvali proto, že se jedná o zpřítomnění události, za kterou a skrze kterou chceme vzdávat dík. Jde tedy o díkůčinění - Eucharistii !
Sestry a bratři, až potud by ale vše bylo jen neúplné, částečné … bylo by to jen „A“. Tím „B“ je další vstup Ježíše do tradiční rituální židovské večeře Paschy. Líčí to sv. Jan ve své 13. kapitole (dnešní evangelium): „Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.“ … „Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru..“ … a umyl učedníkům nohy. Tento skutek byl součástí poslední večeře, podobně jako skutek proměnění chleba v tělo, které se vydává, jako promění vína v krev, která se prolévá…! Řekl bych, že to byl i rovnocenný skutek, závazný, neboť Ježíš potom říká: „Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad…“!
Drazí, to je SÍLA! dnešní den – večer, je tedy slavením, ale slavením, od kterého není možné odtrhnout službu. To jde ruku v ruce. Toto je LÁSKA. Vydanost - služba přecházející v slavení a naopak. Slavit nejde bez služby a služba není navždy – přejde vždy ve slavení. Náš život se zde na zemi nakonec vydá – zemře (a je dobré se s tím ztotožnit – nebrat vydávání se jako smutnou povinnost), ale přejde díky Ježíši v Život.
Konkrétní návod a odkaz, který Ježíš dnes dal při poslední večeři, ale i předcházejícím působením, ještě rámuje, podtrhuje, zevšeobecňuje tím, že říká „svým“ : „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali“ (Jan 13,34).
Sestry a bratři, moc nám všem přeji nejen požehnaný večer. Ale abychom, nejen dnes, usilovali stále znovu o snahu prolínat služebnost a slavení a nenadhodnocovat jedno nad druhé. Nechceme přece být křesťanské karikatury. Karikatura vypichuje vždy jen některé charakteristiky, ne celek. A křesťan je slavící služebník a sloužící slavící. Neoddělujme tyto skutečnosti ve svém srdci a mysli, i když v prožívání života je vždy jedna silnější, jindy ta druhá. Skutečná Láska je obojí.
Požehnaný večer, požehnané svátky, požehnaný život !
P. Tomáš Hoffmann, Diecézní centrum života mládeže Vesmír
Další zprávy
Zapojte svou farnost do projektu Křesťanské Vánoce
