NEDĚLE VZKŘÍŠENÍ

Slavme tento den co nejradostněji. Máme se z čeho radovat! Náš Pán Ježíš Kristus z mrtvých vstal.

P. Prokop Brož, Homilie – Zmrtvýchvstání Páně

Je velikonoční ráno. Učedníci a celý Jeruzalém se probudili den po sobotě do nového rána. Donedávna měli alespoň hrubou představu, co by se mělo dělat, ale vývoj posledních dní a hodin vzbudil v jejich srdci strach, a tak jádro z nich zůstalo za dveřmi zavřeno. Odvážné ženy se chtěly ještě postarat o Ježíšovo tělo, a tak šly brzy ráno ke hrobu. To ráno se odehrálo něco, co nemá v historii obdoby a má na dějiny obrovský dopad. Tak ohromný čin a ani stopy po oslavné sebeprezentaci hlavního protagonisty! Ježíši nešlo o vlastní slávu. „Já nehledám svou slávu“ (Jan 8,50), řekl Ježíš, když diskutoval se židy. A proto se tato zásadní událost obejde bez společenského hlomozu. Nekoná se žádná vytuněná verze vzkříšení. Jistě, událost je to velkolepá! Andělé svou přítomností tento charakter dokládají. Ale hrob je prázdný. Zde pokračuje cesta, kterou Ježíš s učedníky započal ještě před velikonocemi. Zůstalo ještě hodně práce: víra učedníků musí být po Velikonocích ještě dotažena, dotvořena.

* * *

Vzkříšení je mimořádný děj. Ne že vše, co bylo srovnané, najednou zpřehází, ale naopak, to, co bylo zpřeházené, zmotané, zpuchřelé obnovuje a uvádí do správného chodu.

Ženy přicházejí ke hrobu za úsvitu, aby se podívali na Ježíšův hrob. Vtom nastalo velké zemětřesení. Anděl jako blesk sestoupil z nebe, odvalil kámen a posadil se na něj. Strážci se vyděsili a klesli jako mrtví. Anděl k ženám promluvil: „Nebojte se! Hledáte ukřižovaného Ježíše. Není zde. Byl vzkříšen!“

Život zvítězil nad smrtí, lež se zcela prolhala do svého zániku a zůstala zářící pravda. „Není zde, byl vzkříšen!“

Vítězství Kristovo tak přináší celému světu obnovu života. Jak Ježíš před Velikonocemi trpělivě přijímal každý podnět k tomu, aby dílo obnovy připravoval, tak po Zmrtvýchvstání pokračuje v pozorném obnovení života jednoho každého člověka. Věnuje pozornost konkrétním lidem a coby Zmrtvýchvstalý jim přináší život zakotvený v nezlomné víře: viděli jsme Pána! Tento živý dotek Vzkříšeného Krista nevyhasl, stále působí a vyzařuje novou sílu k životu. Je to dotek Krista, který sestoupil branou kříže do říše zemřelých, se všemi lidmi se spojil ve smrti, aby se s lidmi také spojoval v obnoveném životě vzkříšení. Jde o dotek, který způsobí spojení Vzkříšeného Krista s člověkem ve svátosti křtu.

Vzkříšení Kristovo vytváří novou situaci – to v celém stvoření do té doby nenastalo. Protože Kristus spojený v lásce se všemi lidmi vstoupil do smrti, kde nezůstal, ale v síle Otcovy slávy vstal z mrtvých, rozpukl a vykvetl v tomto světě nový květ, přinášející zcela nový plod: plod života v Boží lásce a milosti. V tomto rozpuku ale Boží Syn nechce být sám: postupně nás lidi – a potažmo celé stvoření – do rozpuku a rozkvětu přizve a zahrne. Tím okamžikem je křest. Pokud jsme byli pokřtěni, bude se v našem životě všechno proměňovat – až do naší pozemské smrti. Vše v Kristu a v síle Boží slávy a lásky.

Stále budeme objevovat další a nové meandry, odlehlá a nepoznaná místa našeho života, která ve světle Kristova vzkříšení doznají změny: co je v nich zestárlé, projde obnovou, co tone v temnotách, bude osvíceno, co je zasažené hříchem, bude Kristem očištěno a usmířeno, co žije životem evangelia, bude zrát a nést plody.

* * *

Kristovo vzkříšení vstupuje do zcela konkrétních událostí, aniž by se jen v nich zcela vyčerpalo. Ještě ráno brzy za tmy přichází Marie z Magdaly ke hrobu. Zjišťuje, že je hrob prázdný! To se nemělo stát. Nemyslí na to, co a jak zařídit, ale utíká k Petrovi, musí mu to říci. „Tělo je pryč, nevíme, kam ho dali!“, oznamuje. A učedníci utíkají, aby se na místě přesvědčili, a mohli začít tento podvod řešit. Petr učinil podrobné ohledání místa, zatímco druhý učedník při pohledu na prázdné místo „viděl a uvěřil“ (20,8). Už mu svitlo. Jak píše evangelista Jan: „ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“ (20,9). A evangelista Lukáš později popisuje, že když se Ježíš zjevil učedníkům, tito se celí vyděsili. Proto před nimi pojedl rybu, a oni se uklidnili. Pak jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ A tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (24,44n). A takto bychom mohli postupovat dál. Jak Ježíš ve světle povelikonoční víry oživil učedníky a dal jim světlo, sílu a posléze i Ducha, aby šířili život z evangelia do všech koutů světa.

* * *

Během Velikonočního třídenní jsme meditovali o tom, jak Ježíš vedl učedníky do blízkosti Nejsvětější Trojice a současně z nich utvářel celek – společenství lidí, andělů i celého stvoření. Ježíš coby Boží Syn se zcela zamíchal mezi lidi, aby se uprostřed nich mohl zrodit Mesiáš. A zrod Mesiáše – skutečného Spasitele – je nádherné Boží dílo. Rodí se ve slabosti a křehkosti lidské bytosti. A je podivuhodné, že mu lidská slabost není hrozbou, na níž by celá věc mohla ztroskotat, ale jedinečným místem, kde se může projevit Boží síla. Je to slabost pokorná, která se zcela spoléhá na lásku Otcovu a nechává se vést Duchem Svatým. Není to slabost hříšná, která se v lidské ubohosti a slabošství zatvrdí a pyšně sleduje jen své zájmy. Kristova slabost – silnější než lidé – je cestou, na které udílí svůj „šalom“ – pokoj.

Pax Christi ­– Kristův pokoj. Představuje vláhu, jíž je třeba zavlažovat lidské vztahy, aby nevyschly. Jako příroda potřebuje vláhu, tak i kořeny naší civilizace a kultury potřebují vláhu: vláhu evangelia, déšť Kristova pokoje.

* * *

Milí bratři a sestry, co si přát o letošních Velikonocích?

Velikonoční zpěv Aleluja představuje novost vzkříšení. Kéž nás tedy každý den provází a zní hluboko v našich srdcích.

Naše nebeská Matko, Panno Maria, vzkříšený Ježíš je Tvou radostí. A protože jsi součástí nově se zrodivšího Mesiáše, umíš provázet každého člověka i v jeho osobním zrání – růstu k věčné radosti v nebi. Z vítězství jeho raduje se, Aleluja, u něho za nás přimluv se. Aleluja.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Mše velikonoční neděle má být slavena co nejslavněji. Jako úkon kajícnosti ať se dnes vhodně použije kropení vodou posvěcenou na velikonoční vigilii a přitom ať se zpívá antifona "Viděl jsem pramen vody" nebo jiný zpěv křestního charakteru. Touto vodou se také naplní kropenky u vchodu do kostela. 

Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici. 

Paškál má své místo buď u ambonu nebo u oltáře; má se rozžíhat aspoň při všech slavnějších liturgických obřadech v této době: ve mši, při ranních chválách a při nešporách, a to až do neděle Seslání Ducha svatého. Po jejím skončení ať se paškál s úctou uschovává u křtitelnice, aby se od něj při udělování křtu rozsvěcovaly svíčky pokřtěných. Při pohřbech ať se paškál postaví u rakve, aby naznačoval, že pro křesťana je smrt jeho osobním přechodem do věčnosti. Jinak ať se paškál nerozsvěcuje ani nenechává v presbytáři mimo dobu velikonoční.