100. výročí narození arcibiskupa Otčenáška

Před 100 lety se 13. dubna narodil významný rodák z Českého Meziříčí. Celoživotním tématem Mons. Karla Otčenáška, který od sv. papeže Jana Pavla II. obdržel osobní titul arcibiskupa, bylo svatodušní spřátelování, jehož základními kameny jsou podle Karla Otčenáška přátelství, vzájemnost, soucit, nezištnost a naděje - pět ingrediencí, tvořících základ léku pro nemocný svět, symbolicky odpovídá pěti ranám Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Arcibiskup Karel Otčenášek ve chvíli, kdy byl jmenován biskupem svatodušní katedrály, přijal toto jako svůj životní program. Se svou myšlenkou o svatodušním spřátelování byl prý královéhradecký biskup Karel někdy až neodbytný. Sám k tomu říkával: „Jako chlapec jsem doma mnohokrát pozoroval maminku při praní prádla. Pro jeho bělení se tenkrát používala šmolka. Prášek modré barvy způsoboval bělost. Ta drobounká zrníčka pracovala ze všech svých sil, aby zlepšila kvalitu svého prostředí. A tak i jednotlivé členy církve by vědomí stále nabízené pomoci Ducha svatého a také to, že máme úžasnou základnu v Nejsvětější Trojici, mělo vést k dynamizaci Církve, k evangelizaci, k apoštolátu, ke změně prostředí. Jsem přesvědčen, že universální svatodušní spřátelování je opravdu lék na všechny bolesti světa. A pro křesťany je takovým léčivým penicilinem Eucharistie.“

Pro současného diecézního biskupa Jana Vokála byla osobnost Karla Otčenáška také důležitým mezníkem v jeho životě a povolání. Arcibiskup Karel Otčenášek zemřel několik dní po jeho příjezdu do Hradce Králové, jako nový královéhradecký, v Římě vysvěcený biskup. A právě arcibiskup Otčenášek byl prvním, koho 25. diecézní biskup Jan Vokál pohřbíval. „Moje vzpomínky na něho jsou však o desítky let starší a předcházejí mé emigraci i kněžskému svěcení. Jako student ČVUT jsem v létě vždy na několik týdnů jezdíval spolu s dalšími mladými, do severočeské farnosti Trmice, kam byl pan biskup odsunut, aby nebyl v kontaktu s mnoha věřícími ani s královéhradeckou diecézí.Říkával tehdy, že kněz musí slavit každou jednotlivou bohoslužbu, jako by byla jeho první i poslední. My, kteří jsme mu ministrovali, jsme cítili, že to není jen rčení, ale že eucharistií skutečně žije. I toto hluboce duchovní prostředí velmi ovlivnilo mou cestu ke kněžství. Byl to pan biskup Otčenášek, kdo mi jednou velmi zpříma řekl, že pro mě vidí spíše cestu kněžství než manželství. Tehdy mě to velmi zaskočilo, ale příklad pana biskupa i tato jeho přímá slova na mě nepochybně působila. Když jsem později emigroval, abych se stal knězem, nemohl jsem ho dál vídat. Při mém prvním návratu do Československa pokněžském svěcení už byl mým diecézním biskupem, jezdil jsem k němu do Hradce tedy jako k představenému. Tehdy, snad ještě z počátku 90. let, když jsem ho jednou prosil o požehnání, mi s úsměvem pošeptal do ucha, že si myslí, že ho v Hradci Králové ve funkci biskupa jednou nahradím. Tehdy jsem to bral jako žert. Dnes, zvláště když si vzpomenu na jeho dávná slova o mém kněžství, přemýšlím, zda za tím nebyla zvláštní citlivost pana biskupa pro duchovní povolání“, zavzpomínal na prorocká slova biskup Jan Vokál.

Když se v roce 1990 ujal biskup Karel Otčenášek vedení královéhradecké diecéze, musel se zákonitě potkat i s prvním polistopadovým primátorem Hradce Králové, kterým byl tenkrát zvolen Martin Dvořák: „Přiznávám se, že mi tuze lichotilo, když mi kdysi na samém počátku naší hradecké spolupráce biskup Karel špitl, že my dva máme být pro Hradec tím, čím pro celou zemi v té době byli Václav Havel a kardinál Tomášek. Byl opravdovou trestí laskavosti a pochopení. Nevnucoval mi víru v Boha, ba naopak projevil pochopení pro můj postoj, že přeci nemusím každou neděli klečet v kostele, abych pochopil, že existuje cosi, co absolutně přesahuje moje fyzické bytí na tomto světě. Bral jsem to tenkrát tak, že ta velká míra tolerance a pochopení pro náš hříšné je především důsledkem jeho vlastního životního příběhu, který mu po velkou část života odepřel slasti a strasti biskupské funkce, do níž byl dávno vysvěcen, ale namísto kostelů a katedrál sloužil Bohu v celách komunistických kriminálů a či v provozní hale mlékárny v Opočně. Dnes s odstupem času se mi ale zdá, že pan biskup byl hlavně, a především výjimečně dobrým člověkem, jakých se rodí opravdu málo“, říká dnešní velvyslanec ČR v Kuvajtu.

Vzhledem k současné koronavirové pandemii, není prozatím možné s veřejností oslavit výročí arcibiskupa Karla. Až pandemie skončí, jistě se najde příležitost připomenout si jeho osobnost i s veřejností. Prozatím Město Hradec Králové odsouhlasilo, aby jižní terasy Velkého náměstí nesly jméno Karla Otčenáška.