6. neděle velikonoční

Sk 8,5-8.14-17

Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha (posedlých) totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo. Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha Svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha Svatého.

Milí přátelé a čtenáři velikonočního zamyšlení,

první čtení rozvíjí myšlenku, jak se šířila zvěst dobré zprávy v  prvních letech Církve. Text Skutků apoštolů spolu s evangeliem pojednává o velkém daru, kterým je Duch Svatý. O Duchu Svatém se těžko mluví, protože on se přímo nevyslovuje, a poznáváme ho až podle ovoce, proto mluvíme o ovoci Ducha…

Když nás někdo naštve, pak mu řekneme: „Dej mi svatý pokoj.“ Je zajímavé, že tak důležitá slova pokoj a  svatý, můžou znít tak negativně a dokonce můžou vyvolávat napětí. Dej už pokoj s  těmi věcmi… Ježíš, když připravoval své učedníky na svůj odchod z  tohoto světa, jim řekl, že je miluje a dá jim svůj Pokoj, který tento svět nemůže dát. V textu písma svatého mluví o  Duchu Svatém, který je Utěšitelem. On sám bude základem pokoje a útěchy apoštolů. Pokoj, který má na mysli, je dar jeho Ducha. Není to klid zbraní. Není to pokoj, který si my tady na světě snažíme vytvořit tím, že jedeme na dovolenou nebo si něco koupíme a konáme další a další aktivity, abychom měli pohodu, klid a odpočinuli si. Jakýsi „pokojík“ který hledáme, má jednu nevýhodu. Stále o  něj usilujeme a  stále nám uniká. Ztrácíme ho a  spíš nás uzavírá do sebe, a čím méně ho máme, tím více se snažíme a máme pocit, že nám ho společnost, kde žijeme, bere. Zatímco Ježíš má na mysli Pokoj, který člověku dává něco mnohem cennějšího. Je to naděje, kterou máme obhájit před druhými lidmi, a pramení právě z jeho daru. Člověk, který má naději, to je člověk Ducha Svatého. Velmi prostě řečeno, starší žena řekne: „mám velké starosti“ a pokračuje: „vím, že na to nejsem sama. Bůh mě podpírá. Je se mnou…“ Snad každý by chtěl mít nejen ten lidský klid v duši, ale především Boží Pokoj, a ten pramení z našeho vztahu s Bohem, z naší modlitby.

V  kanceláři na faře mám nade dveřmi tabulku s  nápisem Šalom. Tento židovský pozdrav je dost obtížně přeložitelný, protože význam je velmi široký. Pokoj, štěstí, blaženost… Občas při příchodu lidí na faru si ho připomenu, protože v tom je poslání kněze v dnešní rozdělené společnosti i Církvi. Pokoj má svůj zdroj v Bohu, jak čteme na více místech písma svatého (Žl 35/34). Nebo v  knize Soudců  – slova Gedeonovi „Pokoj tobě“. Je krásné být svědkem toho, že mohu být jako kněz prostředníkem tohoto daru, za to Bohu děkuji. Stále se cítím žáčkem na prvním stupni ZŠ a učím se žít z tohoto velkého daru, abych vycházel ze svého „pokojíku“, a abych byl otevřený a nechal se vést jen Jím, Duchem Svatým. Kněžství je krásné právě tím, že můžu být prostředníkem mnoha darů a milostí, které dává Duch Boží. On se stává „viditelným a  slyšitelným“ jen, když vstupuji do namáhavé služby, do které se mi zpočátku třeba ani moc nechce jít. Pane, prosíme tě o dar moudrosti, abychom nechtěli vidět příliš brzo ovoce své práce a nechali se jen Tebou vést.

Josef Hubálek

×××

Všemohoucí Bože, dej, ať prožíváme velikonoční dobu tak opravdově, aby se naše spojení se vzkříšeným Kristem trvale projevovalo v celém našem životě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého… (Vstupní modlitba)