Popeleční středou vstupují věřící do čtyřicetidenního postního období, jehož smyslem je duchovní očista člověka.
Čtyřicetidenní příprava na Velikonoce je jakoby symbolicky ohraničena dvěma dny, které požadují přísný půst. Na začátku je to Popeleční středa a na konci Velký pátek. Mimochodem oproti dřívějším dobám nebo východním křesťanům, jsme v našich tradicích velmi mírní. Jen dva dny náročnějšího postu za rok…
Ještě jedna zajímavost: když budeme chtít zjistit skutečný počet dnů postního období, zjistíme, že je to víc než čtyřicet. Proč? Protože i v této kající době je neděle považována za slavnostní den a je svým významem jaksi vyňata z postní praxe. A tak když neděle odečteme, dostaneme přesně čtyři desítky dnů.
Kde se vzal popelec a Popeleční středa?
Na to odpovídá v jednom svém textu P. Daniel Janáček, O.Praem.:
Sypat si popel na hlavu, vyhazovat hlínu k nebi, válet se v popelu – to vše bylo u primitivních národů výrazem smutku, bolesti, lítosti. Strach před smrtí velel člověku, aby se posypal popelem z oběti nebo hlínou z hrobu, aby se uchránil před duchem zemřelého. Člověk se za maskou z popelu a hlíny cítil bezpečně. A když v Sýrii utíkali pozůstalí sednout si na hromadu popela před branou města, znovu to byl útěk a hledáni bezpečí před duchem mrtvého, který mohl sídlit v domě, kde předtím dotyčný žil. Jiné národy, které neznaly strach před smrti, se naopak snažily s mrtvými spojit, dokonce se nechávaly popelem z mrtvého očkovat, aby přijaly jeho dobré vlastnosti. Takové zvyky jsou nám dnes cizí a vzdálené. Ve starozákonní době – stejně jako v pohanské antice – byl popel symbolem smutku a pokání. V tomto pojetí jej od svého začátku užívá i křesťanské společenství. Popel byl sypán na hlavu nejprve jenom veřejným hříšníkům, připraveným činit pokání. Když tato praxe ustala, začal se popelec udělovat i ostatním věřícím. Na synodě v Beneventu (1091) doporučuje papež Urban II. všem kostelům zvyk udělovat popelec.
Jaký to má duchovní význam?
Dodnes je tradicí, že na popelec se používá popel ze spálených kočiček z Květné neděle předchozího roku, aby byla jasná návaznost na Velikonoce a Kristovu vykupitelskou oběť. Když kněz uděluje tuto svátostinu, kterou může přijmout prakticky kdokoliv, říká: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“ nebo „Čiň pokání a věř evangeliu“. P. Janáček pokračuje:
Člověk přijímající popel vyjadřuje spolu s kající církví změnu smýšlení, touhu vrátit se k Bohu a získat u něj ochranu a nesmrtelnost. Proto je popel taktéž symbolem očisty a zmrtvýchvstání. Je známo, že oheň očišťuje a popel je ohněm pročištěný prvek – je to poslední nespálitelný prvek země a první čistý prvek pro novou zemi. Kajícníkovi popel připomíná vlastní konečnost a poslední skutečnost smrti, přicházející po hříchu, ale také první krok k nekonečnosti, neboť „smrt je konec života, ne lásky“ (svatá Terezie).
Co ne a co ano:
Celá postní praxe rozhodně není jen jarní detox nebo snaha shodit pár kilo, které jsme nabrali během zimy, i když se to může navzájem doplňovat. Není to ani sebetrýznění, jako spíše snaha o osvobození od věcí, požitků a nectností, které nás zotročují. Není to také předvádění se kajícností na odiv, protože naše ješitnost a pýcha nám pak ukradnou vše dobré, co nám pokání přinese. Rozhodně to není jen zbavování se něčeho, jako spíše očista a otevření se tomu, co nám nabízí Bůh.
Během postu máme možnost očistit své srdce, své postoje, vztahy, a tak se připravit na blížící se svátky Kristova vzkříšení. Proto půst by neměl být jen připomínkou Kristova utrpení a naší hříšnosti, ale také obnovou víry v Boží lásku a snahou na ni odpovědět naší vděčností a důvěrou. Samozřejmě s tím souvisí i touha tuto Boží lásku sdělovat druhým. Když se nám toto bude dařit, není co řešit….
P. Jan Linhart
Další zprávy
