Popeleční středou vstupují věřící do čtyřicetidenního postního období, jehož smyslem je duchovní očista člověka.
![Vstoupili jsme do postní doby](/sites/default/files/styles/medium/public/zpravy-full/article-6001.png?itok=c5Ca29Sm)
Čtyřicetidenní příprava na Velikonoce je jakoby symbolicky ohraničena dvěma dny, které požadují přísný půst. Na začátku je to Popeleční středa a na konci Velký pátek. Mimochodem oproti dřívějším dobám nebo východním křesťanům, jsme v našich tradicích velmi mírní. Jen dva dny náročnějšího postu za rok…
Ještě jedna zajímavost: když budeme chtít zjistit skutečný počet dnů postního období, zjistíme, že je to víc než čtyřicet. Proč? Protože i v této kající době je neděle považována za slavnostní den a je svým významem jaksi vyňata z postní praxe. A tak když neděle odečteme, dostaneme přesně čtyři desítky dnů.
Kde se vzal popelec a Popeleční středa?
Na to odpovídá v jednom svém textu P. Daniel Janáček, O.Praem.:
Sypat si popel na hlavu, vyhazovat hlínu k nebi, válet se v popelu – to vše bylo u primitivních národů výrazem smutku, bolesti, lítosti. Strach před smrtí velel člověku, aby se posypal popelem z oběti nebo hlínou z hrobu, aby se uchránil před duchem zemřelého. Člověk se za maskou z popelu a hlíny cítil bezpečně. A když v Sýrii utíkali pozůstalí sednout si na hromadu popela před branou města, znovu to byl útěk a hledáni bezpečí před duchem mrtvého, který mohl sídlit v domě, kde předtím dotyčný žil. Jiné národy, které neznaly strach před smrti, se naopak snažily s mrtvými spojit, dokonce se nechávaly popelem z mrtvého očkovat, aby přijaly jeho dobré vlastnosti. Takové zvyky jsou nám dnes cizí a vzdálené. Ve starozákonní době – stejně jako v pohanské antice – byl popel symbolem smutku a pokání. V tomto pojetí jej od svého začátku užívá i křesťanské společenství. Popel byl sypán na hlavu nejprve jenom veřejným hříšníkům, připraveným činit pokání. Když tato praxe ustala, začal se popelec udělovat i ostatním věřícím. Na synodě v Beneventu (1091) doporučuje papež Urban II. všem kostelům zvyk udělovat popelec.
Jaký to má duchovní význam?
Dodnes je tradicí, že na popelec se používá popel ze spálených kočiček z Květné neděle předchozího roku, aby byla jasná návaznost na Velikonoce a Kristovu vykupitelskou oběť. Když kněz uděluje tuto svátostinu, kterou může přijmout prakticky kdokoliv, říká: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“ nebo „Čiň pokání a věř evangeliu“. P. Janáček pokračuje:
Člověk přijímající popel vyjadřuje spolu s kající církví změnu smýšlení, touhu vrátit se k Bohu a získat u něj ochranu a nesmrtelnost. Proto je popel taktéž symbolem očisty a zmrtvýchvstání. Je známo, že oheň očišťuje a popel je ohněm pročištěný prvek – je to poslední nespálitelný prvek země a první čistý prvek pro novou zemi. Kajícníkovi popel připomíná vlastní konečnost a poslední skutečnost smrti, přicházející po hříchu, ale také první krok k nekonečnosti, neboť „smrt je konec života, ne lásky“ (svatá Terezie).
Co ne a co ano:
Celá postní praxe rozhodně není jen jarní detox nebo snaha shodit pár kilo, které jsme nabrali během zimy, i když se to může navzájem doplňovat. Není to ani sebetrýznění, jako spíše snaha o osvobození od věcí, požitků a nectností, které nás zotročují. Není to také předvádění se kajícností na odiv, protože naše ješitnost a pýcha nám pak ukradnou vše dobré, co nám pokání přinese. Rozhodně to není jen zbavování se něčeho, jako spíše očista a otevření se tomu, co nám nabízí Bůh.
Během postu máme možnost očistit své srdce, své postoje, vztahy, a tak se připravit na blížící se svátky Kristova vzkříšení. Proto půst by neměl být jen připomínkou Kristova utrpení a naší hříšnosti, ale také obnovou víry v Boží lásku a snahou na ni odpovědět naší vděčností a důvěrou. Samozřejmě s tím souvisí i touha tuto Boží lásku sdělovat druhým. Když se nám toto bude dařit, není co řešit….
P. Jan Linhart