Apoštolát modlitby - září

Naléhavý úmysl 

Modleme se k Panně Marii, aby získala dar míru pro celý svět, zejména pro sužovanou Ukrajinu 

Modlitba na tento úmysl se má stát naší vnitřní povinností. Proč? Protože zasvěcení celého světa, Ruska a Ukrajiny Panně Marii v letošním roce vyslovené papežem Františkem vytváří novou duchovní situaci naléhavosti. Nestačí se ptát, co se to ve světě děje. Na místě je jiná otázka: co je naším, lépe mým osobním a nezastupitelným úkolem? Co postavím na první místo já osobně, když mi zasvěcení otevírá prostor Božího zaslíbení, Boží věrnosti? Co znamená být aktivní vůči devastujícímu zlu ve světě, který v nás vyvolává pocit bezmocnosti a strachu? Připomeňme si slova zasvěcení: „Zasvěcujeme tvému Neposkvrněnému srdci nás samotné, církev a celé lidstvo, zvláště Rusko a Ukrajinu. Přijmi tento náš úkon, který vykonáváme s láskou a důvěrou, dej, ať skončí válka, zajisti světu mír.“ Vraťme se ke slovu aktivní. Slovo samotné má kořen latině, která užívá dva výrazy: activus ve smyslu energický; actuosus ve smyslu vnitřně zaujatý, horlivý, plnohodnotný. Přiznejme si: utrpení na Ukrajině nám svojí geografickou a kulturní blízkostí otevírá vnitřní zrak k místům, která považujeme často za periferii. Když utrpení vnímáme v ohnisku zasvěcení, je to něco podobného, jako se živě setkat se světcem, jehož očima lze vidět svět již dovršený. Naším úkolem není sledovat konkrétní politické cíle nebo mocenské rozložení síly, dokonce nemusíme veškerý svěřený čas věnovat jako hlavnímu úkolu spravedlivému uspořádání světa. Neznamená to, že to nemáme dělat. Naopak, ale přitom si musíme uchovávat logiku evangelia. Vycházíme-li ze zasvěcení, mění se tím i naše modlitba. Spočívá ve volném proudění samotné lásky od člověka k člověku, od srdce k srdci. Je aktem osobní lásky, která má spásné účinky. Stává se okamžikem věčnosti v čase. Říkáme tím: tak jako je to nyní v nebi, tak je to nyní v mém srdci. Protože jsem svobodný člověk, předjímám svým životním rozhodnutí celou svoji budoucnost. Jsem z hlediska pozemského bezmocný, ale při zasvěcení je vše tak v Božích rukou, že se nemusím ničeho bát. Naším úkolem je odolávat strachu ve všech jeho podobách: obavám, hrůzám, děsu, ale též tísně, úzkosti či sklíčenosti. Strach je přilnutím ke světu, který sám o sobě nemá žádnou perspektivu, zcela nás ovládne, nemá-li pro nás cenu věčný život. Zasvěcením věříme věčnému životu v Kristu. Platí slova Jana Klimaka: „Kdo se nebojí Boha, bojí se často i vlastního stínu.“ Nevystačíme s energickými gesty, nejsme-li zasaženi láskou, láskou Ukřižovaného.

Úmysl papeže

Modleme se za to, aby v zákonech všech zemí světa byl zrušen trest smrti, který poškozuje nedotknutelnost a důstojnost osoby.

„Církev vždy hájila život a její pojímání trestu smrti postupně vyzrálo. Trest smrti byl po dlouhý čas považován za přiměřenou odpověď na závažnost některých trestných činů a k ochraně obecného dobra. Důstojnost člověka se ovšem nevytrácí, i kdyby tento jedinec spáchal nejhorší zločin. Nikdo nesmí být usmrcen, a tak připraven o příležitost nového zapojení do společenství, které zranil a způsobil mu utrpení. Cíl zrušit trest smrti v celém světě odvážně potvrzuje princip lidské důstojnosti a přesvědčení, že lidstvo může se zločinem naložit – a to nejenom odmítnout zlo, nýbrž odsouzenému poskytnout možnost a čas k napravení napáchané škody, k zamyšlení nad jeho skutkem, čímž se uschopňuje ke změně života, přinejmenším té vnitřní.“ (papež František)

Národní úmysl

Za synodní proces – Modleme se za místní církve evropského kontinentu, aby v rámci synodního procesu naslouchaly Duchu pravdy a pokoje.

V Evropě křesťanství bude zanedlouho v situaci podobné té, v níž žijí Koptové v Egyptě – církvi pronásledované. Učí nás vidět církev, která se nachází ve zkoušce. A tato církev nás zároveň učí vidět Krista. „Už to není Ježíš na kříži, jehož hlava byla korunována trním – jeho hlava a vlasy jsou bílé jako vlna. Na kříži byly jeho oči matné – zde jsou jako hořící plamen. Na kříži měl nohy a ruce znehybněné hřeby katů – zde jeho nohy září jako drahý bronz a jeho ruce se třpytí jako hvězdy. Jeho tvář, kdysi v ohni utrpení, tu září jako slunce. Je zdrojem světla. Uprostřed utrpení a zkoušky nám Duch Svatý zjevuje slavnou a vítěznou tvář Krista.“ Nebojme se říci: Hořící Srdce. (Paul Béré SJ, africký jezuita)