Čtvrtek po 1. neděli postní

Úryvek z Bible

(Mt 7,7-12)

Ježíš řekl svým učedníkům: „Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Vždyť kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho poprosí o chléb? Nebo když poprosí o rybu, že mu dá hada? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí. Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci.“

Zamyšlení

Poutníci

Poutnictví patří k tradici všech významných světových náboženství. Křesťané mají svoje poutě do Jeruzaléma, Říma a do Santiaga de Compostela – pouť pod znamením mušle.

Poutě ve středověku měly různé účely – jednalo se o poutě prosebné, děkovné nebo i kajícné. Pouť mohla být dokonce uložená za trest, jako kající skutek. Vybavení středověkého poutníka bylo jednoduché – tunika, hůl, mošna na cenné věci, lahev na vodu a klobouk.

S manželem a sestrou jsme měli možnost připojit se k poutníkům do španělského města Santiago de Compostela, kde jsou uloženy ostatky svatého Jakuba Staršího. Do Santiaga vede devět oficiálních značených tras. Nejvíce jich putuje po tzv. francouzské cestě, po které jsme putovali i my. Většina poutníků měla také v srdci prosbu, naději, kvůli které putovala, např.: za uzdravení z nemoci, ze závislosti, za zlepšení vztahu, o víru, o lásku, za přátele, za partnery. Nesnáze cesty snášeli na tento úmysl, byla to dobrá zkouška trpělivosti. Na pouť vyrážejí také lidé, kteří prožili velkou změnu ve svém životě – rozvod, nemoc, ztrátu zaměstnání, úmrtí blízkého člověka, nebo touží najít smysl života. Důvodem může být také touha poznávat nová místa s bohatou historickou tradicí a dokázat si:

„Já na to mám, dokážu to.“

Protože s manželem nejsme žádní dálkoví chodci, snažili jsme se trochu na tuto pouť připravit – absolvovali jsme před vlastní poutí pár dvacetikilometrových túr. Důležité bylo mít pohodlnou obuv.

První den jsem měla hodně těžký batoh, vzala jsem mnoho potravin. Večer jsme byli i s mojí sestrou tak unavené, že jsme jen taktak došli na místo, kde jsme měli zajištěno ubytování. Byli jsme vděčni za místo k přespání a odpočinku, také za možnost se osprchovat. Vůbec nám nevadilo, že nás v jedné místnosti spalo kolem 180 lidí. Všichni byli ohleduplní, mluvili tiše. Příjemné bylo i to, že v některých restauracích podél trasy nabízeli speciální menu pro poutníky – jídlo bylo zajímavé, chutné, pestré a za rozumnou cenu. Každý den jsme se také po příchodu do denního cíle mohli duchovně posílit na mši svaté v blízkých kostelích.

Obava, jak po prvním únavném dnu dále zvládneme cestu, se zmenšila při zjištění, že si můžeme dát odvézt batohy na následující denní cíl a na vlastní putování si vzít jenom to nejnutnější. Cestou jsme si povídali, modlili se nebo pozorovali, meditovali. Naše mysl se uklidňovala.

Kostely, kapličky, Boží muka byly duchovními oázami, kde se dalo krátce odpočinout, meditovat.

Kolem cesty bylo mnoho malinkých hospůdek, které nabízely občerstvení. Nebo tam byly stoly, na kterých leželo ovoce nebo pití a za drobný příspěvek se dalo vzít.

Každý poutník měl průkaz poutníka – „Kredenciál“, do kterého sbíral po cestě razítka. Vyplněným průkazem jsme se následně prokázali v cíli naší cesty – v Santiagu a kdo chtěl, dostal osvědčení o absolvování pouti. Podmínkou bylo putovat minimálně 100 km pěšky nebo 200 km na koni případně na kole.

Zajímavostí je, že ve Španělsku je doporučeno zapisovat si pouť ke sv. Jakubovi do životopisu.

(Autor zamyšlení: Zuzana Petrášová)

Závěrečná modlitba

Bože, nepřestávej nás provázet milostí, abychom poznávali, co je správné, a ochotně se podle toho řídili; a protože jsme ve všem zcela závislí na tobě, dej, ať žijeme stále ve spojení s tebou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.