Čtvrtek po 3. neděli adventní

Lk 1,39-45

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v  jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a  zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v  mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

„V těch dnech se Maria vydala cestu a spěchala do jednoho judského města v horách… „ (Lk 1,39) Spěchala. Tohle slovo mě v  textu paradoxně zaujalo nejvíce. Proč vlastně Maria spěchala? Po hvězdné chvíli s  andělem a  po přitakání, nad kterým se jistě v tu chvíli rozjásala nebesa, je dívka Maria zpátky v  realitě nazaretského světa. Dospívající děvče, které právě otěhotnělo. Určitě je pravděpodobné, že jako první věc ji čeká pohoršení. A upřímně, nejen od snoubence Josefa, ale zcela jistě i od rodičů, příbuzných, sousedů… Co asi taková dívka mohla prožívat? Zřejmě nejenom pohledem dnešního člověka vypadala jako povětrná puberťačka. Můžeme se jen domnívat, jak se na její vysvětlování dívalo okolí. Všichni v tu chvíli potřebovali čas a odstup: pohoršení rodiče i podvedený Josef. Sousedé, kteří mají o čem mluvit, jak vymodlené děvčátko, které vychovali v chrámě, zostudilo své rodiče… Pak se není čemu divit, že z toho místa spěchala pryč. Na Mariinu situaci jsem si mnohokrát vzpomněla, když jsem učila v Dvouleté katolické střední škole. Mockrát jsem se v  duchu ptala, zda Maria vypadala takhle, když přede mnou stála nějaká žákyně, která přišla s tím, že je těhotná. Bylo jich dost, každý rok aspoň dvě, tři. To pohoršení, které vzbuzovaly u všech okolostojících, bylo dusivé. Jak je těžké v tu chvíli zdržet se předsudků… Většinou jim bylo kolem šestnácti, a třebaže se o jejich čistotě dalo pochybovat,  něco z  Bohorodičky v  nich přece jen bylo. Některé z nich totiž uvěřily, že se v jejich životě stal zázrak. Musím přiznat, že jsem mnohdy byla překvapena jejich úctou k dítěti, které nosily pod srdcem. Jejich pokorou před životem jako takovým. Nezapomenu obzvlášť na jednu z nich, říkejme jí třeba Anička. Byla to dívka po těžkém traumatu po pádu z okna při pokusu o útěk z domova. Spadla na hlavu. Zranění byla tak těžká, že se znovu učila chodit, mluvit, a nakonec stejně zůstala trvale v pásmu demence. Chodila k nám do školy druhým rokem a bydlela v chráněném bydlení, protože se se svou matkou, kvůli které utíkala, nikdy neusmířila. A  právě tehdy otěhotněla s  klukem, který na místní periferii prodával drogy. Nebyla schopná vyhodnotit, co se vlastně děje. Příběh jako z fi lmu. Co teď s ní? Bylo jasné, že se sotva postará o sebe. S otcem se nedalo počítat. Dodnes vidím ten pohled plný naděje, když mě přišla žádat o pomoc. Dnes v této souvislosti přemýšlím nad tím, zda do Ain Karim šla Maria sama. Nebo ji někdo doprovázel? Našel se někdo, kdo s ní tu tíhu pohoršení sdílel? Nebo to opravdu všechno musela unést sama? Anička se svého dítěte nakonec šťastně dočkala. Stálo to ještě spoustu práce a času… ve škole jsme od té doby zavedli nácvik péče o novorozence, zavedli sexuální výchovu a sjednali doprovázení od podpůrné sociální služby. A také se nám povedlo to, co se nakonec ukázalo jako to nejlepší. Podařilo se nám totiž Aničku s maminkou smířit, takže z porodnice už odcházela k ní.  A od té doby taky vím, že je někdy lepší spěchat než se pohoršovat.

Patricie Koubská

×××

Bože, ty nám dáváš poznat, že tvůj jednorozený Syn přišel na tento svět a stal se jedním z nás; vyslyš naše prosby a dej, ať se naše radost ze spojení s ním dovrší, až přijde ve své slávě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého… (Vstupní modlitba)