Čtvrtek po 3. neděli postní

Lk 11,14-23

Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když zlý duch vyšel, němý promluvil. Zástupy žasly, ale někteří z  nich řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z  nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je -li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne -li ho však někdo silnější a  přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje!“

Hned v první větě evangelia si můžeme klást otázku: Proč Ježíš vyhání zlého ducha? Kvůli onomu němému člověku? Kvůli přihlížejícím, aby viděli zázrak a uvěřili v Něj? Pozornost bych ale zaměřil na to, co následovalo.

Svědci události reagovali dvěma způsoby. Evangelista Lukáš popisuje, že část davu žasla. Matouš upřesňuje řeč zástupu: „Něco takového nebylo v Izraeli nikdy vídáno.“

Ale promlouvají i Ježíšovi odpůrci. Někteří se dožadují znamení z nebe. Nezajímaly je Ježíšovy skutky, ale chtěli ho pokoušet. Podobně jako ďábel na poušti. Kdyby opravdu chtěli uvěřit, stačilo by to, co právě viděli. Ježíš se je ale nesnaží přimět k víře dalším zázrakem. Bůh nás k víře volá, ne nutí.

Jiní z odpůrců tvrdili, že zlé duchy vyhání Belzebubem, knížetem démonů. Nemohli zpochybnit jeho skutky, které sami viděli, a  tak tvrdí, že nepocházejí od Boha. Na jejich řeči Ježíš odpovídá klidnou logikou. Proč by Belzebub vyháněl zlé duchy a oslaboval to, nad čím získal moc? Byl by sám proti sobě. A je -li tomu tak, království Zlého nevydrží. Argumentaci dovršuje otázkou, čí mocí vyhánějí zlé duchy jejich synové. Ježíš ale nekončí tím, že vyvrací jejich tvrzení. I  své protivníky se snaží směřovat k radostné zvěsti, že již přišlo Boží království.

V závěru Ježíš vypráví minipodobenství. Můžeme si dosadit místo siláka ďábla, za poklad nás samotné a  za přemožitele Ježíše Krista. Na mnoha místech v Bibli se mluví o ďáblu jako o vládci tohoto světa, myšleno světa hříchu. Ježíšovou smrtí na kříži je však ďábel přemožen a  my patříme jen Bohu. Na mysl mi přichází text písně Tleskejte rukama víc: „On odzbrojí teď knížata světa a dál už bude kralovat.“

Na úplný závěr Ježíš říká větu: „Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje!“ Možná si řeknete, jestli by nebylo hezčí říct: „Kdo není proti mně, je se mnou.“ Taková věta by mluvila o milosrdenství. Takto to ale Ježíš nemyslí. On zde poukazuje na dvě strany a to dobro a zlo. A proto říká tato slova, v takovém případě není možná neutralita nebo jiný další směr.

V  tomto příběhu, i  když se může na první pohled zdát jako pochmurný, nám Ježíš dává naději na Boží království a  povzbuzuje nás následovat ho. A nejen že přijde Boží království, ale že je již mezi námi.

Matěj Vtípil

Mladí lidé také nesou rány osudu, neúspěchy, smutné vzpomínky, které se hluboce vtiskly do jejich duše. „Tato zranění mají původ v  životních prohrách, ve frustraci z  nenaplněných přání, v prožitcích diskriminace a nespravedlnosti, v  pocitu, že nejsou milováni nebo uznáváni.“ „Dále jsou to mravní zranění, tíha vlastních chyb, pocity viny ze selhání.“ V těchto křížích mladých lidí je přítomný Ježíš, aby jim nabídl své přátelství, úlevu, uzdravující blízkost, a církev chce být na této cestě k  vnitřnímu uzdravení a  pokoji srdce jeho nástrojem. (Christus vivit, odst. 83)

×××

Pokorně tě prosíme, Bože, dej, ať stále hlouběji pronikáme do velikonočního tajemství, abychom blížící se svátky našeho vykoupení slavili s opravdovou zbožností. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)