Čtvrtek po 3. neděli postní

Lk 11,14- 23

Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když zlý duch vyšel, němý promluvil. Zástupy žasly, ale někteří z nich řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti 162 mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje!“

Dnešní evangelium přichází s jedním z nejvážnějších obvinění Ježíše během jeho působení. Kromě Lukáše ho zmiňují další dvě synoptická evangelia. Marek obvinění z posedlosti umístil za úsilí příbuzných Ježíše, kteří ho chtěli přivést domů, přičemž o něm říkali, že „se pomátl“(Mk 3,21). Rodina se snažila zachránit „dobré jméno“, tak zjemňovala pomluvy, které se začínaly šířit, protože Ježíšovo působení přitahovalo stále větší počet lidí. Následné obvinění zákoníků ještě stupňuje tlak, kterému byl Ježíš vystaven. Matouš a Lukáš obvinění umístili za zázračné uzdravení němého, který začal mluvit, přičemž Matouš ještě uvedl, že němý byl i slepý, „takže ten němý mluvil i viděl“ (Mt 12,22). Matouš za obviňující považuje farizeje a Lukáš nekonkretizuje, takže si tam můžeme dosadit každého s podobným postojem. Obvinění je velmi závažné, protože Ježíšovo působení je interpretováno jako moc „zlých sil“. Jde o lež, která má z Ježíše udělat člověka nebezpečného, izolovat ho od lidí, aby z něho měli strach, protože je otrokem zlého, knížete démonů, Belzebula (démona často popisovaného jako „pán much“, jelikož jako mouchy neustále otravuje lidi, a nejčastěji spojovaného s démonem obžerství s přespřílišným požíváním nápojů a jídla). Ježíš žije na periferii mezi vesničkami a svým slovem vzdělává chudé lidi a svou mocí posiluje víru, dává naději, učí milovat, odpouští a uzdravuje. Jeho věhlas dráždí přední náboženské vůdce zabydlené ve městě a sloužící v chrámu, proto se někteří z nich vydají na periferii, aby Ježíše zdiskreditovali. Ježíš odpovídá podobenstvím o muži, který spoléhá na svou sílu v ochraně svého paláce, jenomže přijde někdo silnější, přemůže ho a rozdělí si kořist, což znamená úplnou porážku. Ježíš demaskuje nevíru a konce lidí, kteří spoléhají na silová řešení. Kdo je příliš přesvědčený o své síle, často se stane komplicem zlého, který rozděluje, a staví jedny proti druhým. Tak jednají mnozí vůdci nejen jeho doby. Na druhou stranu Ježíš na svou obhajobu uvádí: „Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království“ (Lk 11, 20). A zpřítomňuje Boží vůli sjednocovat lidi, k čemuž jsou vyzváni i jeho učedníci.

Evangelijní úryvek zcela souzní se vzkazem, který uvedl papež František ve výzvě ke globálnímu výchovnému spojenectví, k větší solidaritě a novému humanismu. Obdobně jako Ježíš žil na periferii vesnice, kde vzdělával lidi, kteří se vzájemně znali, společně naslouchali, učili se, nechávali měnit svůj život, uzdravovali se, tak i my pedagogové máme mezi sebou vytvořit takovou „vesnici výchovy“. Současné změny, vývoj vědy a techniky, sociální sítě, online vzdělávání, distanční výuka mění životy lidí – a je zde riziko, že stále nové výrobky a s nimi spojená všudypřítomná reklama mohou začít izolovat lidi do virtuálního světa, a tím způsobit němotu a slepotu ve vztazích. Tak se i dnes mohou objevit mladí lidé, kteří sice jsou schopní ovládat mobil, tablet, počítač, ale ve vztazích, v osobních vztazích jsou slepí a němí. Pedagog by se měl – podle výzvy papeže Františka – zaměřit na každého člověka zvlášť, postavit ho do centra svého zájmu, dát mu hodnotu a svým slovem mu pomoci začít nově mluvit a vidět druhé lidi, jednáním zažít lidskou sounáležitost a zodpovědnost jedněch za druhé. Pedagogické povolání by mělo být charismatem, které předává poznatky, vzdělání i univerzální lidskost a bratrství.

Rovněž pedagog je vystaven pokušení rezignace, stavu vyhoření, podlehnutí pesimismu před komplikacemi ve výchově a vzdělávání, protože nevidí bezprostřední výsledky své péče, a spíše naráží na neposlušnost, agresivitu, obviňování, kritiku rodičů, komplikované vztahy s kolegy. Svým přístupem může provokativně odkrývat selhání výchovy v rodině či podlehnutí egolatrii a sebestřednosti u svých kolegů. Tak i na něho mohou zaútočit zákoníci a farizeové dnešních dní. Podle Ježíšova podobenství by pedagog neměl začít spoléhat na silová řešení a svoji autoritářskou moc nad druhými, protože by bylo jen otázkou času, kdy by prohrál. Papež František povzbuzuje k nové vizi s ubezpečením v navržené smlouvě, ve které žádný pedagog v tom není sám, a jen společně lze změnit k lepšímu náš měnící se svět: „Společně se snažíme najít řešení, bez obav zahájit transformační procesy a dívat se do budoucnosti s nadějí. Vyzývám každého, aby se stal protagonistou této smlouvy a převzal osobní i společenský závazek společně pěstovat sen o solidárním humanismu, který odpovídá na očekávání člověka a na Boží plán.“

Karel Sládek

xxx

Pokorně tě prosíme, Bože, dej, ať stále hlouběji pronikáme do velikonočního tajemství, abychom blížící se svátky našeho vykoupení slavili s opravdovou zbožností. Skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)