Čtvrtek po 5. neděli postní

Jan 8,51-59

Ježíš řekl židům: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“ Židé mu řekli: „Teď už jsme si jisti, že jsi posedlý zlým duchem. Umřel Abrahám, stejně i proroci – a ty tvrdíš: »Kdo zachovává mé slovo, nezakusí smrt navěky!« Jsi ty snad větší než náš otec Abrahám? On umřel, stejně i proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“ Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, moje slova by nic neznamenala. Je to můj Otec, který mě oslavuje, o kterém vy říkáte: »Je to náš Bůh!« Vy jste ho nepoznali, já však ho znám; a kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář stejně jako vy. Ale znám ho a  zachovávám jeho slovo. Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se.“ Židé mu namítli: „Není ti ještě ani padesát let – a viděl jsi Abraháma!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu.

Úryvky evangelií posledních dnů se často zmiňují o Abrahámovi. Židé neustále tvrdí, že právě oni jsou jeho syny, a proto mají pravdu v tom, co říkají a konají. Co by ale znamenalo, kdyby byli opravdu syny Abraháma? Abrahám byl podle vyprávění příběhů Bible člověk naslouchající Bohu, doufající v  Boží zaslíbení (bezdětný, starý a přitom jeho potomstva má být jako hvězd na nebi) a jednající podle Božích příkazů (odejde ze své rodné země, jde obětovat svého jediného syna Izáka!). Mám na něm moc ráda jeho odvahu, jak odvahu konat, tak odvahu věřit, i  když věci nejdou podle plánu, i  když není jasné, kam všechno směřuje, i když možná Bůh neodpovídá. Jak by pak smýšleli farizeové, kdyby opravdu byli Božími dětmi, dětmi Abraháma? Byli by v blízkém kontaktu s Bohem, naslouchali mu, čekali, doufali, jednali podle Božích a ne svých zájmů. Hlavně by nechali své představy o tom, jak má spása přijít, stranou. Byli by otevřeni pro Boží „překvapení“, když zaslíbení přichází jinou cestou, než očekávali. Teď tu jsou, rozmlouvají s  Kristem, na kterého čekali, ale nepoznají ho, mají totiž svoji pravdu, svoji představu, svoji víru. To celé vystihuje věta: „Umřel Abrahám…“ Ano, pro ně opravdu umřel, protože ve skutečnosti svým smýšlením jsou syny svých otců, ne Abraháma. Proto ani nejsou schopni Ježíše pochopit. Usvědčují sami sebe a vzhledem k tomu, že úryvek v  evangeliu už je ke konci celého rozhovoru, řekla bych, že jsou dost vytočení 157 a pomalu „melou naprázdno“, nemají co říct, argumenty dochází, a tak berou kameny. Ježíš v rozhovoru s nimi říká: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“ (Jan 8,51) Co je Jeho slovo? Je to slovo o pokoji, lásce, milosrdenství, odpuštění, spáse… Možná, že člověk si už zde na zemi vybírá mezi věčnou smrtí a věčným životem. Pro Židy je Abrahám mrtvý, stejně jako jsou mrtvá jejich srdce. Zatímco slova Ježíše přináší život, který žije už teď, v každé chvíli, v každém okamžiku. Pokud jsme plni Jeho slova, pak nezemřeme navěky. Věci kolem nás pominou, všechny vědomosti zmizí, úspěchy budou zapomenuty, co jsme vybudovali, zajde v propasti času. Jediné, co tu je neustále přítomné, je Láska, která přejde i za práh smrti. Nemyslím tu romantickou lásku, kterou všichni znají z knížek a televize. Myslím tím Lásku, kterou přináší Ježíš, jeho slovo, které dává život. Co to znamená pro nás? Být Abrahámovými dětmi a zachovávat „Boží slovo“ = „žít Lásku“. Tak až jednou bude zase jasná noční obloha plná hvězd, podívejte se nahoru a vzpomeňte na Abraháma, který čekal, jednal a doufal… 😊

Kateřina Voglová

Kořeny nejsou kotvy, které by nás vázaly na jiné epochy a  bránily nám být přítomnými v současném světě, abychom umožnili vznik něčeho nového. Ony jsou naopak pevný bod, který nám umožňuje růst a  odpovídat na nové výzvy. Proto není dobré ani „sedět a  nostalgicky vzpomínat na minulé doby; musíme se setkat s naší kulturou s realismem a  láskou a  naplnit ji evangeliem. Jsme dnes pozváni, abychom hlásali Ježíšovu radostnou zvěst do nových časů. Musíme milovat naši dobu s jejími možnosti i jejími nebezpečími, s jejími radostmi i jejími bolestmi, s jejím bohatstvím i jejími omezeními, s jejími úspěchy i jejími omyly.“ (Christus vivit, odst. 200)

×××

Milosrdný Bože, v  tebe skládáme všechnu svou naději, vyslyš naše prosby a chraň nás, odpusť nám všechny hříchy, pomáhej nám, abychom žili v tvé milosti, a dej nám dosáhnout zaslíbeného dědictví. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)