Čtvrtek po 7. neděli velikonoční

Sk 22,30;23,6-11

Velitel (posádky v Jeruzalémě) chtěl vědět najisto, z čeho židé Pavla obviňují. Dal ho tedy na druhý den vyvést z vězení a přikázal, aby se shromáždili velekněží a celá velerada. Pak dal Pavla dovést dolů a postavit před ně. Pavel věděl, že jedna část patří ke straně saducejské a  druhá k  farizejské. Proto zvolal k veleradě: „Bratři, já jsem farizeus, syn farizeů! Stojím před soudem kvůli naději ve vzkříšení mrtvých!“ Jak to řekl, farizeové a saduceové se začali mezi sebou přít, a shromáždění se rozštěpilo. Saduceové totiž říkají, že není vzkříšení, ani andělé, ani duchové, kdežto farizeové to všechno vyznávají. A tak se rozpoutal velký křik. Někteří učitelé Zákona z farizejské strany povstali, dali se do hádky a  volali: „Neshledáváme na tomto člověku nic zlého! A co když s ním (skutečně) mluvil duch nebo anděl?“ Když se ta hádka vzmáhala, dostal velitel strach, aby snad Pavla nerozsápali. Proto poručil, aby přišel dolů oddíl vojska, vyrval jim ho a odvedl zase do pevnosti. V noci potom přistoupil k němu Pán a řekl mu: „Neztrácej odvahu! Jako jsi o mně vydával svědectví v  Jeruzalémě, tak musíš vydávat svědectví také v Římě.“

Doporučuji si přečíst i tu část z Písma, která není v liturgickém čtení uvedena (Sk 23,1-5), neboť uvozuje celý tento text. Není nutná, ale na druhou stranu je i úsměvná, kdyby nebyla součástí Pavlova vězení.

„Prohlásit svévolníka za spravedlivého a  spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností“ (Př 17,15).

Musíme si být skutečně jistí, že stavíme na Božím slově a  na zjevných věcech, protože jinak bychom se před Bohem dopouštěli ohavnosti. Jan si byl jistý, protože Herodův hřích byl zjevný. Pavel si byl jistý, protože Ananiášovo jednání bylo zjevné. Ale pokud bychom si my nebyli jistí, a  přesto takto jednáme, budeme my těmi obílenými stěnami, které bude bít Bůh (Sk 23,3).

V tuto chvíli už měl Pavel celkem jasno, jak to bude s jeho „soudem“ a jakou spravedlnost může očekávat, proto zapaluje sud prachu mezi farizeji a saduceji ve veleradě: „Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“ To bylo praktické a účelové jednání. Pavel viděl naprostou neochotu velerady a pochopil, že tady není prostor ke svědectví o  Pánu Ježíši Kristu. Zkusil to s  čistým svědomím, zkusil to s veleknězem, zkusil to s nadějí ve zmrtvýchvstání. A nic. Nikdo se nezastavil, nikdo se nezamyslel, nikdo se nezeptal. Místo toho se začali hádat mezi sebou. Došlo to tak daleko, že to vypadalo – znovu! – že Pavla rozsápou. Proto velitel znovu nechává odvést Pavla do pevnosti, znovu ho vyrval z rukou Židů. Poprvé to byl anonymní dav, nyní jsou to ti nejvyšší představitelé židovského národa. A  všichni chtějí zabít tohoto svědka Ježíše Krista, muže, který jim neudělal vůbec, ale vůbec nic.

Třikrát promlouval Pavel k  různým lidem ve snaze říct jim o Pánu Ježíši Kristu nebo na něj alespoň svým jednáním a svou touhou po spravedlnosti ukázat. Nyní promlouvá sám Pán a povzbuzuje Pavla, aby se nebál a neztrácel odvahu. Možná už si Pavel říkal, jestli neměl poslechnout ostatní učedníky a do Jeruzaléma nechodit. Zatím to vypadalo, že se věci nikam nehnou. Co měl Pavel dělat? Sám Pán Ježíš mu přišel v jeho slabosti na pomoc a posílil ho svým slovem.

Text není jen vyprávěním o Pavlovi a jeho strastech – je to Boží slovo – hovoří tedy do mého života… Mohu se tedy vidět na Pavlově místě úplně stejně jako v roli pozorovatelů či těch, kteří ho chtěli rozsápat. Kde tedy opravdu jsem?

Petr Stejskal

×××

Prosíme tě, Bože, ať nás tvůj Duch naplní bohatstvím svých darů a přetvoří nás svou mocí, abychom správně smýšleli a věrně konali tvou vůli. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)