Hradec jako tvůj restart? Přijď a uvidíš!

Čenstochovský šok

Pamatuji se, že mi bylo asi 15 let a já se ocitl na srpnové pouti v polské Čenstochové. Stál jsem na hoře u hradeb  kolem mariánské svatyně a pod sebou jsem viděl statisíce věřících - mladých, starých, mužů, žen i dětí. Naprosto mne to fascinovalo. Protože jsem se tam dostal uprostřed sedmdesátých let, kdy jsem byl zvyklý z Čech, že všechno kolem víry a křesťanství je jen zavřené v kostele nebo soukromě v domácnostech. K tomu občas nějaké konspirační setkání na spolču pro několik lidí v přísném utajení. Ale tady jsem najednou viděl sílu obrovského společenství lidí, kteří se nebojí. Najednou jsem vnímal, že nejsme tak sami, jak nám sugerovali soudruzi v Čechách, že je tolik lidí, kteří věří a milují Boha a nebojí se  žít jako křesťané… Pro mou dospívající víru to bylo skutečně formativní a velmi povzbuzující.

To když já byl mladý...

Pak mám ještě další prožitky ze setkávání s mladými křesťany. V dětství jsem se účastnil nácviku rytmických písniček na faře v Bílém Újezdě, který byl i takovým společenstvím, než nám to církevní tajemník zakázal. Později mne velmi obohatily křesťanské zájezdy pro mládež, které pod hlavičkou jakési cestovní kanceláře mohly existovat. Účastnil jsem se i salesiánských chaloupek, jakýchsi tajných letních táborů a ještě na studiích v Hradci Králově, jsem měl tu čest chodit s tajně vysvěceným knězem Jiřím Škodou na spolčo po hradeckých bytech, kde se scházeli studenti i místní farníci ke mši sv. a různým duchovním tématům. To vše mi velmi pomohlo, abych přešel od víry dítěte ke křesťanské dospělosti, jako i k nalezení svého povolání.

Kdepak jsou?

Dneska nás nikdo nepronásleduje ohledně víry. Rodičům není vyhrožováno, že se děti nedostanou na školu, když chodí do kostela  a na náboženství. Kněží neriskují vězení, když organizují spolča mládeže a manželů. Setkání po farách a po rodinách už nemusí být v utajení, protože to v podstatě nikomu nevadí a patří to k běžné pastoraci. Ovšem vidím jiný problém… Za třiatřicet let kněžství už mohu trošku bilancovat. V „devadesátkách“ jsme zažívali ve farnostech velký boom mládežnických aktivit. Byl zájem se setkávat a něco spolu prožívat. Dokonce jsem měl někdy výčitky svědomí, že mládež je o víkendu pořád spolu a doma si jich moc neužijí - každý pátek spolčo, v sobotu nějaká akce, v neděli dopoledne mše sv. a odpoledne třeba volejbal. Nyní mi připadá, že mladí vymizeli. To abys v jinak dost živé farnosti spolčo pohledal. Vikariátní setkání mladých se spojují ve dvouvikariátní a teď to poslední u nás se pro malý zájem muselo zrušit. Co se to děje? Že by současným teenagerům stačil mobil nebo nemají čas, chuť, sílu?

Hradec jako restart?

V každém případě letošní celostátní setkání mladých je velkou šancí. Věřím, že naláká dost účastníků a že přinese aspoň malou obrodu. Ostatně heslem letošního programu je "Vstaň, udělám z Tebe svědka toho, co jsi viděl" (Sk 26, 16). Takže, to by bylo, aby člověk mezi tisíci mladých neobjevil někoho zajímavého, v tak bohatém programu si snad každý najde něco, co ho inspiruje a povzbudí, něco, co ho baví… A společná bohoslužba s biskupy, skvělou hudbou a zajímavým kázáním, může každého vyprovokovat k novému rozhodnutí pro život s Bohem i církví. Zvlášť když se to může prožívat se spoustou vrstevníků. To prostě může nakopnout, abychom se začali o něco snažit i ve svém domově. Přece je tu to heslo…

Spolčo a nebe

Snad ještě k doplnění malá ukázka z rozhovoru s kardinálem Vlkem.  Na otázku Co se vlastně celou věčnost v nebi děje? Není v něm nuda?, pan kardinál kdysi odpověděl: „Když jsem byl malý, měli jsme doma svaté obrazy a na jednom byl i Bůh-Otec. Starý vousatý pán. V náboženství jsme se pak učili, že věčnost je blažené patření na Boha. Říkal jsem si: To bude ale nuda. Až později jsem zažil mnohokrát nádherné společenství, například mezi mladými lidmi, kdy nám bylo strašně dobře, kdy to bylo úžasné. V takových situacích jsem si uvědomoval, že věčnost bude hluboké zakoušení společenství s někým, kdo mě má rád a koho já mám rád. Je to prostě, jako když se sejde parta lidí, kterým se nechce nikdy rozejít, protože je jim spolu dobře. A to nuda není.“

Rozhodně v Hradci Králové nuda také nebude a teď jde o to – jet tam, něco zažít, a pak to aspoň trochu zkusit přenést do svých farností. I když tam nás bude třeba jenom pět, tak radost ze sdílení může fungovat i tak… Stačí jen na chvíli odložit mobil a být spolu. Je to skvělý tréning pro nebe. Věřme, že pan kardinál nám odtamtud fandí.

Vám všem žehná P. Jan Linhart