Jubileum biskupa Josefa Kajneka

Ještě v prosinci loňského roku bychom napsali pomocný biskup královéhradecký. Papež František však vyhověl žádosti Mons. Josefa Kajneka a ze služby pomocného biskupa ho uvolnil.

Požádali jsme biskupa Josefa, aby zavzpomínal na úplný počátek jeho biskupské služby. „Pražský nuncius mi sdělil: Svatý Otec vás chce jmenovat pomocným biskupem. Do čtyř dnů mi dejte odpověď, zda přijímáte… Vše to bylo pod secreto pontificio, kromě zpovědníka. Jel jsem k Matce Boží do Králík pro radu a prosit sestry o modlitbu. Zpovědník mi řekl, že papeži se neodmítá. A tak jsem se stal 12.12. 1992 pomocným biskupem královéhradeckým“, řekl biskup Josef a dodal, že to pro něho byla to určitá odměna za ty hory úřednické práce a nepříjemných jednání v úřadu generálního vikáře, dívat se nyní do radostných očí biřmovanců.

„Biskup Karel Otčenášek nás ale dovedl i povzbudit. Vzpomínám, jak nás jednou shromáždil na biskupství v kapli sv. Karla Boromejského, kde nám vyprávěl, jak 30. 4. 1950 na něj biskup Pícha narychlo vložil kříž biskupského svěcení se slovy: Vás jsem si vybral jako Šimony, abyste mi tento kříž pomohli nést. Krátce po své konsekraci šel biskup Karel na jedenáct let do vězení. Jednou nám taky biskup Karel řekl: Že jste tlustí, to mi nevadí, ale nesmíte mně tady padat jako plané švestky. Musíte všechno vydržet!“.

Během posledních měsíců zemřeli dva velice blízcí spolupracovníci biskupa Josefa Kajneka, rovněž dva Josefové - Mons. Růt a Mons. Socha. „Když se před více než třiceti lety začínala nová etapa života Církve u nás, v mnohém se experimentovalo a improvizovalo. Mnohokrát jsme slyšeli: Nemáte žádnou koncepci, žádnou vizi. A přesto vše vzniklo mnoho dobrých věcí a nových struktur v životě Církve. Ale za tuto dobu člověk prožil i mnohá zklamání a bolestí v životě diecéze. V posledním půl roce s odchodem Mons. Josefa Růta a Mons Josefa Sochy odchází i tato etapa v bolestech se rodících věcí. Musím konstatovat, že jsem rád, že jsem u toho mohl být a svou službou v tom pomáhat. Mnohokrát jsem si říkal: Hospodin to vidí! A to mi vracelo pokoj“, ohlíží se zpět biskup Josef, podle kterého není břímě pomocného biskupa tak těžké jako břímě generálního vikáře.

„Složil jsem nyní úřad pomocného biskupa podle kodexu a také protože na mne doléhá 7,5 křížku života. Jsem rád, že mohu být v týmu pardubických kněží a účastnit se života farnosti s těžištěm služby starším lidem v Domovech důchodců a dalších zařízeních. Posledních 20 let života v Pardubicích se vracím k základní kněžské službě, kterou jsem měl vždy rád a naplňovala mne radostí.“