Květná neděle

Lk 22,14-23,56

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Lukáše.

Ve stanovenou hodinu zaujal (Ježíš) místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s  vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království.“ A vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte ho a rozdělte mezi sebe. Neboť vám říkám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království.“ Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá. Hle, u mě na stole je však ruka mého zrádce! Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí!“ Oni se začali ptát jeden druhého, který z nich že to je, kdo to hodlá udělat. Vznikl také mezi nimi spor, kdo z nich  je asi největší. Řekl jim: „Králové vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat »dobrodinci«. U vás však ať to tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží. Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží. Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a  pít u  mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů. Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Petr mu řekl: „Pane, s tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt!“ On mu odpověděl: „Říkám ti, Petře: Ještě se ani kohout dnes neozve, a  ty už třikrát zapřeš, že mě znáš.“ Dále jim řekl: „Když jsem vás poslal bez měšce, bez mošny, bez opánků, měli jste v něčem nedostatek?“ Odpověděli mu: „Ne, v ničem.“ Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, ať si ho vezme a stejně tak mošnu; a kdo nemá, ať prodá svůj plášť a koupí si meč. Říkám vám totiž, že se na mně musí splnit, co je napsáno: »A byl počítán mezi zločince.« Neboť co je o mně řečeno, už se naplňuje!“ Řekli: „Pane, tady jsou dva meče.“ On jim odpověděl: „To stačí.“ Potom se podle svého zvyku odtamtud odebral na Olivovou horu a  učedníci ho následovali. Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nepřišli do pokušení.“ Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: „Otče, chceš -li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve. Potom vstal od modlitby, šel ke svým učedníkům a nalezl je, jak zármutkem usnuli. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení!“ Když ještě mluvil, objevil se houf lidí; jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Když ti, kdo byli s (Ježíšem), viděli, co se chystá, zeptali se: „Pane, máme zasáhnout mečem?“ A  jeden z  nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ježíš však na to řekl: „Přestaňte! Dost!“ A  dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. Potom řekl Ježíš těm, kteří se na něho vypravili, velekněžím, chrámovým velitelům a  starším: „Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji? Býval jsem den co den mezi vámi v  chrámě, a  ruce jste na mě nevztáhli. Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty.“ Pak se ho zmocnili a odvedli. Přivedli ho do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když rozdělali uprostřed dvora oheň a sesedli se kolem, sedl si Petr mezi ně. Jak seděl ve světle, uviděla ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: „Také ten byl s ním!“ On však to zapřel: „Neznám ho, ženo.“ Za chvíli ho uviděl jiný a řekl: „Ty jsi také jeden z nich!“ Petr odpověděl: „Člověče, nejsem!“ Uplynula asi hodina a  někdo jiný zase tvrdil: „Doopravdy, i  tento člověk byl s  ním, vždyť je to Galilejec!“ Petr však řekl: „Člověče, nevím, o  čem mluvíš.“ V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl: „Dříve než kohout dnes zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A vyšel ven a hořce se rozplakal. Muži, kteří (Ježíše) hlídali, posmívali se mu a bili ho, zavázali mu oči a ptali se: „Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil.“ A rouhali se mu, jak mohli. Jakmile se rozednilo, sešel se sbor starších z lidu, velekněží a učitelé Zákona a dali ho předvést před svůj soud. Řekli: „Jsi -li Mesiáš, pověz nám to!“ Odpověděl jim: „I kdybych vám to řekl, neuvěříte, a kdybych se vás zeptal, nedáte mi odpověď. Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha.“ Všichni mu do toho vpadli: „Ty jsi tedy Boží Syn?“ Odpověděl jim: „Vy (správně) říkáte, já jsem!“ Oni řekli: „Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!“ Celé jejich shromáždění povstalo a  vedli ho k Pilátovi. Tam na něj začali žalovat: „Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi židovský král?“ Odpověděl mu: „Ty (to) říkáš!“ Pilát pak prohlásil velekněžím a  lidu: „Neshledávám na tomto člověku žádné provinění.“ Ale oni naléhali a říkali: „Pobuřuje lid svým učením po celém Judsku, počínaje Galileou až sem!“ Jakmile to Pilát uslyšel, zeptal se, zdali ten člověk je Galilejec; a když se dověděl, že je z Herodova území, poslal ho k Herodovi, který se také právě v těch dnech zdržoval v Jeruzalémě. Jakmile Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno si ho totiž přál uvidět, protože o  něm slýchal a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak. Kladl mu tedy mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. Velekněží a učitelé Zákona stáli při tom a  urputně na něho žalovali. Tu Herodes i  se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá, a ztropil si z něho posměch: dal ho obléci do bílých šatů a poslal ho nazpět k Pilátovi. V  ten den se Herodes a  Pilát spřátelili; předtím totiž spolu žili v nepřátelství. Pilát svolal velekněze, členy velerady i  lid a  řekl jim: „Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím.“ Ale oni se všichni dali do křiku: „Pryč s  ním! Propusť nám Barabáše!“ Ten byl uvržen do žaláře pro nějakou vzpouru vzniklou v městě a pro vraždu. Pilát začal znovu na ně naléhat, protože chtěl Ježíše propustit. Ale oni odpověděli křikem: „Ukřižuj ho, ukřižuj!“ Potřetí jim řekl: „Ale co špatného udělal? Neshledal jsem na něm nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím.“ Oni však doráželi s velkým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a  jejich křik se stále stupňoval. Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti: propustil toho, který byl uvržen do žaláře pro vzpouru a vraždu a kterého si vyžádali, a Ježíše vydal, aby se jim stalo po vůli. Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem. Za ním šel velký zástup lidu, i ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a  řekl: „Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: »Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!« Tehdy lidé začnou říkat horám: »Padněte na nás!« a pahrbkům: »Přikryjte nás!« Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se (teprve) stane se suchým!“ Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i  ty zločince, jednoho po pravici a  druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Jeho šaty si rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je -li Mesiáš, Boží Vyvolený!“ Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Nad ním byl totiž nápis: „To je židovský král.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal. „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ A po těch slovech vydechl naposled. Chvíle tiché modlitby vkleče. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý.“  A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se (domů). Jeho známí všichni zůstali stát opodál, i ženy, které ho provázely z Galileje a dívaly se na to. Jeden člen velerady jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k  Pilátovi a  vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován. Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota. Přitom ho doprovázely ženy, které přišly (s Ježíšem) z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a  masti. V  sobotu však zachovaly (sváteční) klid podle přikázání.

Pašije dnešního dne nás noří do nejkrutějších momentů Ježíšova života. Lukášovo evangelium, ze kterého tento rok čteme, je originální v tom, že koncipuje celý Ježíšův život jako jedno velké putování na Kalvárii. Lukáš totiž poznal, že důvod Ježíšova života nespočíval ve fascinujících zázracích, ale v  oběti z  lásky, kterou přinesl na dřevě kříže. Ježíš nepřišel proto, aby nám předal efektivní metodu evangelizace, ani aby nastolil nový světový řád nebo aspoň zlepšil politickou situaci. On přišel dát svůj život v oběť! Naše hříchy mají svou cenu a Ježíš přišel právě proto, aby ji zaplatil, aby zemřel místo mě i tebe. To je ohromná věc! Jestliže Ježíš nejvyšší hodnotu nespatřoval v politice ani v evangelizaci, pak ani ty – jeho následovník – nemůžeš kvalitu svého života odvozovat od toho, co se ti povedlo ve společnosti. Když si někdo nevratně poškodí zdraví, když někdo už ani nevstane z  postele, říkáváme: „Chudák, jeho život skončil. Vše, co mohl vykonat, už udělal.“ Litujeme ho a přejeme mu brzkou smrt. A tak prozrazujeme, že jsme nepochopili vůbec nic z Ježíšova života! Velká část evangelií popisuje Ježíšovu oběť. Další spisy Nového zákona Ježíšovu oběť vysvětlují. Tatáž oběť je ústředním bodem každé mše svaté. Ale my vytrvale (více či méně vědomě) odporujeme uznat Ježíšově oběti toto centrální postavení. Dobu postní by leckdo nejraději přeskočil. Zdá se mu ponurá, přehnaná – stejně jako Ježíšova oběť na kříži. Myslí si, že šlo o podivnou dějinnou nutnost, jejíž krutost se nás naštěstí dnes už netýká. Myslí, že my můžeme žít usměvavé křesťanství bez bolesti. To je ale fatální omyl! Ježíšova oběť není zvláštnost k nepochopení ani atletický výkon k obdivování. Ježíšova oběť je čin k následování! Zhodnocení tvého života totiž přinese paradoxně ne to, co jsi aktivně vybudoval, ale to, co jsi přijal a vytrpěl. Život člověka je spojen s  mnoha takovými utrpeními – od dětství je třeba se učit trpělivosti, ohleduplnosti, pracovitosti, mírnosti, přívětivosti… Nerodíme se jako lidé svatí a nesobečtí. Celý život je nám výzvou k vyjití ze sebe. Každý den nám nemilosrdně servíruje celou řadu situací, které si nevybíráme, které nás netěší, na které nejsme připraveni. Každý den potkáváme lidi obtížné, protivné. Každý den musíme snášet sebe sama. A tak jsme stavěni před volbu: buď ono nepříjemné kysele odmítat, anebo s  (větším či menším) úsměvem přijímat. K větší slávě Boží a spáse našich nesmrtelných duší přijímat sebe, druhé i překvapení všedních dní. Je velkým povzbuzením – zvlášť pro člověka nemocného – když pozná, že velikost života nespočívá ve vnější aktivitě. Jsi -li nemocný a  nemohoucí, netrap se tím. Pán tě vyznamenal tou nejvyšší poctou  – byl jsi uznán za hodna nést své utrpení spolu s ním, svým Mistrem. Když z lásky k nesmrtelným duším přijímáš své utrpení, proměňuje se v oběť, ve vůni Bohu velmi příjemnou, v dar, který otevírá duším nebe. Že jde o duševní úkon nesmírně náročný, o tom není pochyb. Možná tě bude stát mnoho slz a duševních bouří. Ale když vytrváš, Bůh ti udělí pokoj. Ten Petr, který dnes zbaběle utekl, se za pár měsíců bude radovat, že směl pro Kristovo jméno vytrpět příkoří (srov. Sk 5,41). Také my si vyprošujme milost vnitřního obrácení, abychom se ze zrádců stávali milovníky a následovníky Krista.

Filip Dušek

My dospělí dnes čelíme riziku, že začneme vypočítávat potíže a  chyby dnešní mládeže. Někteří nám sice zatleskají, protože jim budeme připadat jako odborníci, kteří jsou schopni vidět záporné stránky a nebezpečí. Ale jaký bude asi výsledek takového postoje? Stále větší odstup, ztráta blízkosti, méně vzájemné pomoci. (Christus vivit, odst. 66)

 ×××

Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže; dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a  měli účast na jeho vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého… (Vstupní modlitba)