Myšlenky k postní době (17. - 25. 2.)

Středa po 1. neděli postní

24. 02. 2021

Petr Řehák

Lk 11,29-32

Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“

V dnešním evangeliu se výrazně pracuje s pojmem znamení. Jonáš (resp. jeho kázání) byl znamením pro Ninivany, aby činili pokání. Stejně tak i Ježíšovo zmrtvýchvstání má být jasným znamením pro tehdejší (ale i další) pokolení.

Protože jsem rodič a zároveň učitel na základní škole, položil jsem si na základě textu Lukášova evangelia otázky: Jsem dost vnímavý ke znamením, která dostávám od žáků v mojí práci učitele? A ještě další: jak nepřehlédnout, vnímat a reagovat na znamení, která ke mně vysílají vlastní děti?

V práci je to koloběh – jedna hodina za druhou, nekázeň, nepozornost, kontrola pozdě odevzdávaných úkolů, opravování písemek, vyřizování e-mailů, atd. Doma každý něco chce, někdo pláče, někdo se nemůže dohodnout se sourozencem – večer jsem rád, že je večer…

Vůbec není těžké přehlédnout nebo vytěsnit znamení – signály, které mi žáci či vlastní děti vysílají. A pokud je člověk zachytí, je mnohdy těžké je v tom blázinci dekódovat.

Umět se zastavit a vystoupit z maratonu povinností, podívat se na situaci z nadhledu, je nutným předpokladem k tomu se vůbec nějakým signálem zabývat.

Poznal jsem, že je skvělé na to nebýt sám – ve škole mít možnost pravidelné diskuze s kolegy, kterým věřím a od kterých se mohu učit. Vzájemně si vyměnit informace znamená zjistit, jestli se určitý signál od žáků vyskytl i u mých kolegů a podle toho přistoupit k řešení.

Doma si neumím představit, že bych záležitosti týkající se našich dětí neprobíral s manželkou, neradoval se společně s ní z dětských radostí a nehledal slova ujištění při řešení výchovných situací.

Také se mi osvědčilo dát „analýze“ nějakého znamení (signálu) potřebný čas. Někdy stačí nechat věci uzrát, nebo třeba jen položit vhodnou otázku, která bude žáka motivovat k posunu.

Velmi mě osvobodilo, když jsem si uvědomil, že ne vždy musím vše ve výchově vyřešit. Někdy je potřeba jen vyjádřit podporu, nebo prostě být přítomen. Kolikrát se mi už stalo, že se za mnou přihnaly děti s nějakým problémem, který na mě bleskově vychrlily. Než jsem se vlastně vzpamatoval – nestihl jsem ani říct obvyklou větu dávající více času k reakci – už jedno z dětí navrhlo řešení a děti byly ty tam.

Je nepochybné, že také já svým chováním a jednáním vysílám znamení směrem k žákům nebo vlastním dětem. K tomuto druhému úhlu pohledu na znamení ve výchově mě jako příklad napadá potřeba jasných a srozumitelných hranic. Hranice dávají jistotu a zároveň ukazují cestu, dávají návod, říkají, co ano a co ne. I relativně malé děti doma chápou a při adaptačních kurzech v 6. třídě už jednoznačně definují potřebu pravidel jako nepostradatelného prvku vzájemného soužití.

Čím déle učím a jsem rodičem, tím víc a víc poznávám, že je tolik možností, jak mohu svoje výchovné působení zkazit. Že je tolik okamžiků, kdy mohu udělat z mnoha různých důvodů chybu.

Za důležité ale považuji – a to také učím své svěřence – že chyba je normální věc, ze které je možné si vzít ponaučení. A že chybu je možné mnohdy napravit – naučil jsem se žákům i dětem omluvit, když je to potřeba.

Modlitba za vlastní děti a žáky ve škole je pro mě způsob, jak proměňovat náš vzájemný vztah k lepšímu.

Pane Ježíši, otevři moje smysly, ať jsem vnímavý ke znamením dětí, a dej mi sílu ke správné reakci ve správný čas.

xxx

Prosíme tě, Bože, pohlédni na oddanost svého lidu, který si ukládá odříkání, aby cvičil v kázni své tělo a konáním dobrých skutků načerpal sílu pro duši. Skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)

Úterý po 1. neděli postní

23. 02. 2021

Anna Hrčková

Mt 6,7-15

Ježíš řekl svým učedníkům: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky.“

„Pán Bůh dal člověku svobodnou vůli,“ říkala mi moje maminka, když jsem byla ještě malá. Je to jedna z mých mála vzpomínek na ni, brzy jsem o ni kvůli vážné nemoci přišla. Čas běžel v každodenních povinnostech školních i domácích – svět kolem se mi zdál plný pokynů, příkazů a zákazů. Těšila jsem se, až budu dospělá, abych se konečně mohla svobodně rozhodovat. Žili jsme v době komunistické totality, o svobodě jsme slýchali jen u domácího stolu a mezi našimi přáteli. Zpětně to vnímám jako zázrak, že jsem do dospělosti vstupovala ve svobodné zemi. Svět se mi otevřel, teď se mohu rozhodovat podle své vůle, můžu si dělat, co chci, myslela jsem si. Jenže pokynů, příkazů a zákazů moc neubylo, přibyly starosti a povinnosti… jak to tedy s tou svobodnou vůlí vlastně je? Je svoboda o tom, že vyjedu poznávat svět? Budu si dělat, co se mi namane, ať si druzí myslí, co chtějí? A tak jsem opatrně poznávala, pozorovala, porovnávala, přemýšlela a zkoušela. Asi první a hlavní srážka byla s vlastním svědomím: dovolí mi tohle…, dovolí mi tamto…? Jenže právě v tu chvíli jsem pocítila svobodu – vždyť já se vlastně mohu rozhodnout a svobodně si vybrat!

O svobodě mluvím už s malými dětmi ve škole. Ukážu jim křižovatku bez značek, ke které při- jíždějí ze sousedních směrů dvě auta. Jejich řidiči se svobodně rozhodli, že pojedou rovně. „Ale to se srazí!“ namítají děti. „Co tedy potřebují, aby se nesrazili?“ ptám se. Tak společně docházíme k potřebě pravidel, abychom se pak mohli svobodně věnovat směru, kterým se budeme ubírat.

Často o smysluplnosti jednotlivých pravidlech diskutujeme, společně je vylaďujeme. Vznikají v průběhu času, to když jsou potřeba, a pak i zanikají, to když se přirozeně zvnitřní.

Dobrý Bůh nám dal prostřednictvím Mojžíše deset svých přikázání. Důmyslné desatero pra- videl pro celý lidský život. Kdo se jím řídí, jen těžko se mu stane, že ublíží sobě

nebo druhým. To se lehko řekne. K jeho poznání ale vede dlouhá cesta, na které se setkáváme s lidskými vlastnostmi. Potřebujeme ve společenství prožít úctu, respekt, ohleduplnost, pokoru, zodpovědnost… stejně jako se naučit zacházet s neúspěchem, smutkem, strachem, vztekem, ale i odpouštěním. Naštěstí na to máme celý život a začínat můžeme každý den.

Tak naslouchejme, pozorujme, porovnávejme, přemýšlejme, modleme se, dejme tomu čas… ať vybíráme to Boží. „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi…“

xxx

Bože, shlédni na nás a pomoz nám, ať sebeovládáním překonáváme, co nás spoutává, a všechny naše tužby ať směřují k tobě. Skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)

Svátek Stolce svatého apoštola Petra

22. 02. 2021

Jan Hojda

Mt 16,13-19

Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé poklá-ají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim. „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“

Pevnější než skála je životní pouto, kterým se Ježíš spojuje s člověkem. Každým svým pohybem, vším, čím je a čím by se mohl stát, vytváří v sobě samém místo pro každého z lidí, i toho posledního. Také Šimona, syna Jonášova, k sobě Ježíš poutá tím, že jej plně vkládá do svého životního příběhu a uvádí jej do toho, co mu je nejvlastnější; věrně a trpělivě ho snáší a v sobě samém ho nese. Má jej už jednou provždy vetkaného do sebe. Přijímá ho úplně, „celým svým tělem“, a jednu provždy ho už „má v krvi“. A ve svém těle a krvi se za něho, tak jako za každého z lidí, nakonec úplně rozdá.

Ve svém těle a krvi Ježíš nezakládá novou rodinu, rod nebo národ. Být s ním jedno tělo a krev znamená mnohem více, znamená naplnění dynamiky všech mezilidských vazeb a z nich plynoucích tužeb („a stanou se jedním tělem“ Gn 2,24; srov. Ef 5,31–32): být jedno s Ježíšem znamená být jím nesen a být do něho „ponořen“. Být s Ježíšem znamená být nadále „sám sebou“ tak, že jsem „v něm“.

Když pro mě Ježíš vytváří v sobě samém místo, když mě bezmezně přijímá a když se za mě úplně rozdává, jsem také já sám unesen přijímáním a rozdáváním bez konce: jsem ponořen do věčného rozdávání a přijímání, do věčného bytí Otce pro Syna a věčného bytí Syna z Otce; jsem ponořen do jejich „vzájemného ponoření“, do jejich věčného „spolu-bytí“. A takto, v Du- chu vzájemné lásky obou, jsem sám odhalen (pozvednut z nicoty) ve vzájemné sounáležitosti a odkázanosti se všemi, i s těmi nejzapomenutějšími, z lidí.

Spolu s Šimonem Petrem i ostatními učedníky a učednicemi už mohu Ježíše „pokládat“ pouze za toho, do koho mohu sám sebe zcela „vkládat“, do koho „jsem vložen“

láskou bez konce. A tato láska se nám zjevuje, dává poznat, tak, že „poznala nás“ (srov. Gal 4,9), že jsme do ní „ponořeni“. Protože jsme do ní ponořeni, nepoznáváme ji ani ji nevyznáváme privátně, jen sami za sebe – právě ve vzájemné vděčnosti a odkázanosti může zářit její sláva na „odhalené tváři nás všech“ (2 Kor 3,18).

Neuplynul ještě ani týden od začátku našeho postního putování vstříc letošním Velikonocím. Na stránkách této knížky se zároveň snažíme poukázat na důležitost výchovy, která je v klasickém smyslu spojována s hledáním a nacházením správného směřování našich životních cest.

Přípravu na Velikonoce bychom promarnili, kdybychom se pokoušeli přistoupit k Ježíši zvnějšku: kdybychom se „chystali na Ježíše“ jako někoho vzdáleného, koho si ale musíme „zařadit do života“ a vhodně jej využít. Pak bychom jej snad „pokláda- li za vhodný prostředek“ k tomu, abychom moh- li sami „Boha zaměřit“ a sami si tak odemknout cestu do nebe. Ježíš, který nás v sobě nese a za nás všechny se vydává, by se nám dříve či později musel stávat nepohodlným. Pak bychom se (byť na- oko oděni do zbožného roucha) „chystali na Ježíše“ jako ti, kteří se jej chtěli zbavit.

Stejně tak bychom se zpronevěřovali smyslu výchovy, ať již akademické, školské nebo rodičovské, kdybychom zmíněnou snahu „zaměřit Boha“ a „pokládat Ježíše za jednoho, byť největšího, z proroků“, předávali ostatním. Naše snaha „vrátit Boha do světa“ by nakonec činila náš svět idolatrickým a v tomto smyslu i bezbožným. O všechny „pevné skály“ našich vlastních jistot by se rozbíjela křehkost konkrétního člověka; a i náš vlastní svět by se stával roztříštěným, rozštěpeným mezi ideálem a skutečností. A naše snahy „odemykat“ lidem brány nebeské by je i nás uváděly ještě hlouběji do vězení hříchu a beznaděje. A přesto, i když se našemu poslání zpronevěřu- jeme a spolu se sv. Petrem se stavíme Ježíši do cesty (a stáváme se mu „Satanem“; Mt 16,23), zůstáváme včleněni do jeho života, smrti i vzkříšení – zůstáváme ponořeni do jeho lásky s Otcem, protože tato láska je nezměrná. V ní se i naše slabost může stávat pokorným vyznáním.

Rád bych tě miloval a neumím to v provazech smrti zapleten

Rád bych měl lásku a je mi líto co v sobě držím: pouhý sen

Neznám čas trvání a neznám konce rozechvěn doufám, že jsem poznán sám A v bázni Paschy pomalounce do lásky sebe pokládám

xxx

Všemohoucí Bože, tys založil svou církev na pevné skále Petrova vyznání; chraň ji a nedopusť, aby se zmítala uprostřed bouří a zmatků. Prosíme o to skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)

1. neděle postní

21. 02. 2021

Pavel Tobek, kněz

Mk 1,12-15

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“

Cílevědomý proces vedoucí k formování osobnosti člověka, tak nějak bývá popisována výchova. Vědomí cíle otevírá otázku, k čemu má výchova směřovat. Papež František v této souvislosti hovoří o otevřenosti mysli i srdce širšímu a hlubšímu porozumění realitě. Pokud jsme ochotni přiznat realitu také nebeskému království, pak se jako výchovný vzor nabízí Ježíš, zvaný Kristus.

Pojďme se u něho přiučit:

Evangelium první postní neděle nás zve na poušť. Právě pokřtěný Ježíš je tam Božím Duchem vyveden, aby prodělal čtyřicetidenní formační kurz, velice intenzívní výchovný proces. Poušť je místem nedostatku, testování vlastních fyzických limitů i psychické odolnosti. Extrémní prostředí a hraniční situace nechávají velmi málo místa pro předstírání a sebeklam se může rychle stát životu nebezpečným.

Evangelista Marek, který obvykle neplýtvá detaily, považoval za důležité doplnit svou informaci o tři prvky: ďábelské pokušení, divoká zvířata a služba andělů. Divoká zvířata mohou symbolizovat vlastní neuspořádané touhy, destruktivní výbuchy emocí, nezkrocené vášně. Za obrazem vytušíme také vzpomínku na harmonii pobytu v ráji. Zvířata, v evangelní scéně zmíněná, nejsou útočná. Možný náznak obnovujícího se souladu? Zkrocení vnitřních šelem otevírá prostor nové kvalitě vztahů s minimem nereflektované agresivity, odporu a strachu.

Dobří i zlí andělé reprezentují sféru nadlidských bytostí a sil, přesažnou, rozšířenou, spirituální dimenzi. Výchova nemůže beztrestně tento klíčový rozměr lidské existence opomíjet. Dosažení kritické otevřenosti spojené s pečlivým rozlišováním se zvlášť v této oblasti stává zásadním prvkem formace. Andělé sloužící Kristu sdělují, že námaha s výchovou spojená nebývá bez odměny.

Ježíš vystavený nárokům pustiny a pokušení působí poněkud rušivě. Heslem dne je přece bezpečné prostředí. Osobní a bezprostřední zkušenost samoty pouště ho však vyzbrojí schopností vytvořit ze skupiny učedníků společenství, které není ohrožováno nezralostí vůdce a ve kterém proto může každý jednotlivec rozvíjet svůj potenciál a učit se, co znamená vést, tedy formovat druhé.

Dlouhá léta postávám za katedrou a hledím do očí stále nových generací studentů. Dlouhá léta prosím Božího Syna, aby i jim pomohl navzdory veškeré mé neschopnosti dospět a dlouhá léta si stále hlouběji uvědomuji, jakým výchovným darem pro mě tito studenti jsou.

xxx

Všemohoucí Bože, ty nám dáváš milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na velikonoce; prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…

(Vstupní modlitba)

Sobota po Popeleční středě

20. 02. 2021

Jana Hušková

Lk 5,27-32

Ježíš uviděl jednoho celníka – jmenoval se Lévi – jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ (Lévi) nechal všeho, vstal a šel za ním. Ve svém domě pak mu vystrojil velkou hostinu. Spolu s nimi bylo u stolu celé množství celníků a jiných lidí. Farizeové a jejich učitelé Zákona reptali a řekli jeho učedníkům: „Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky.“

Začnu vzpomínkou na svoje pedagogické začátky. Moje představy byly velmi jasné a konkrétní: já budu dětem něco povídat a ony budou nadšeně poslouchat. S tímto ideálem jsem radostně kráčela na svoje první hodiny náboženství. Z nich jsem už tak radostně nekráčela. Ty děti, na které jsem se tak těšila a o kterých jsem měla „to nejlepší mínění“, mi daly pěkně zabrat. Vzaly mi mé ideály, ohrozily mou „skvěle nastartovanou kariéru“ a navíc mi pěkně pocuchaly nervy. V duchu jsem se s nimi hádala a bojovala, a to až do chvíle, než jsem si uvědomila, že na vině nejsou ony, ale já. Že jsem ve svých představách o dokonalosti byla úplně mimo. Pochopila jsem jednu základní věc: mým úkolem není v první řadě něco těm dětem povídat a naučit je, mým prvořadým úkolem je mít je ráda. V tom je, podle mě, jak se říká, celá věda. Nejprve je důležité mít ty druhé rád, pak jim mohu něco předávat. Z vlastních zkušeností vím, že to vůbec není lehké.

Když se podívám na text dnešního evangelia, v jeho poselství objevuji právě ten pravý základ: lásku k druhým. Přirozenou lásku. Jak lehce Ježíš zvládá umění pedagogické. Jde, vidí, osloví a je hostina. Když mu to vyčítají, jasně, stručně a pravdivě odpoví. Proti jeho odpovědi nelze nic namítat. Ježíš se nebojí – na rozdíl od nás – neúspěchu.

Ježíšův způsob výchovy a učení mě fascinuje. On především miluje. A pak jako by to ostatní šlo už samo. A pokud se zdá, že jeho slova a skutky zůstávají bez ohlasu, bez povšimnutí, on stále miluje. Dává každému čas. A každému dává najevo, že mu o něho jde.

Občas slyším povzdechy od lidí, že se tak snažili, a přesto si jdou děti svou vlastní cestou, jinou, než jsme čekali. Myslím si, že pokud mají děti dobrý a zdravý základ, vrátí se zpět. Nemá moc smysl obviňovat se, hledat, kde se stala chyba. Oni si musí projít svojí vlastní cestou – ne tou naší – a je velké umění nechat je jít a nechat jim i možnost udělat chybu. Co můžeme udělat, je být s nimi, neopouštět je a modlit se za ně. Ve výchově máme spoustu návodů, jak na to, ale buďme v tom svobodní a intuitivní. Používejme zdravý rozum. Myslím, že pokud si člověk uvědomí onu základní vlastnost milovat bez rozdílu, stane se svobodným. To platilo v minulosti, aktuální je to i v současnosti a bude aktuální i v budoucnosti. Připadá mi, že právě Ježíš byl v tomto ohledu přirozený a svobodný – žádná věda, jen láska. A ono mu to fungovalo. Když totiž člověk zakusí lásku toho druhého, přijme od něho i to, že ho chce ten druhý vychovávat a učit.

Svoje úvahy zakončím opět svojí zkušeností. Po svém prvním roce výuky jsem byla přesvědčena, že to není cesta pro mne. Počítala jsem dny, kdy do hodin náboženství půjdu naposled, a pak už děti „nechci nikdy vidět“. Na konci školního roku jsem měla svoji poslední hodinu v první třídě. Jeden žák, který patřil mezi ty, kteří jednoduše řečeno zlobí, mi dal na konci hodiny papírek, na který napsal: „Paní učitelko, mám vás rád.“ A já v ten moment věděla, že je to práce na celý život. Že kdybych jen jednomu z těch stovek dětí dala pocit, že o něj stojím a že ho mám ráda, tak ta práce má smysl.

Nikdy nevíme, jakým slovem, gestem či skutkem můžeme těm druhým pomoci na jejich cestě životem. Buďme pravdiví a také důslední a trpěliví – vyplatí se to. A dejme dětem, i všem, kteří jsou nám svěřeni, najevo, že o ně stojíme, že je máme rádi a že nám na nich záleží. Nechme se inspirovat největším učitelem všech dob, samotným Kristem, který za nás ve své velké lásce položil svůj život. A tato smrt, tento na první pohled velký neúspěch, vedla k onomu velkému vítězství zmrtvýchvstání. A mnoha lidem to změnilo život.

xxx

Všemohoucí Bože, shlédni na naši bezmocnost a chraň nás svou mocnou pravicí. Prosíme o to skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)

Pátek po Popeleční středě

19. 02. 2021

Vojtěch Glogar

Mt 9,14-15

K Ježíšovi přišli Janovi učedníci a ptali se: „Proč se my a farizeové postíme – ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim odpověděl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budoupostit.“

Vstoupili jsme do postní doby a podobně jako každý rok se před námi otevírá nabídka čtyřice- ti dnů na cestě k Velikonocům. Znovu stojíme před otázkou, jak je s užitkem a dobře prožít. Je to opět výjimečný čas, který naplňujeme tam, kde žijeme, ve svých vztazích, společných radostech i bolestech, nadějích i zklamáních.

Znovu se nám otevírají překrásné texty Písma svatého, které nás zvou vstoupit do všedních dnů postní doby. Objevit tak cesty, na které nás Pán přivádí a na kterých se touží s námi setkat. Jsme pozváni, abychom tak sami, svobodně a ochotně, vstupovali do každodenní Boží výchovy svého srdce a mohli se stát nápomocni v životě druhých.

Jeden novinář, svého času, položil Matce Tereze otázku: „Co by se podle vás mělo udělat, aby se změnil svět k lepšímu?“ Matka Tereza se na něj podívala a odpověděla: „Já a vy.“ Tam je začátek proměny světa, jehož jsme součástí. Bůh vychovává nás, abychom se, jako jeho nástroje, mohli stát vychovateli těch, za které máme odpovědnost.

Vybavuje se mi příběh z Janova evangelia. Za Ježíšem jdou dva Janovi učedníci. Ježíš se zastavil a ptá se jich: „Co hledáte?“ „Mistře, kde bydlíš?“ Mají velikou touhu po setkání a poznání. A tak tímto okamžikem, aniž si to uvědomili, začala jejich výchova k apoštolské službě. Krok za krokem, jak vidí, slyší a prožívají svou zkušenost s Ježíšem. Teprve v této škole pochopí, že jejich poslání je přivádět druhé do společenství s Ježíšem.

Pod slovíčkem vychovávat si můžeme představit mnohé. Asi každý z nás jsme měli a máme mnohé učitele na své cestě. Byli a jsou těmi, kteří nás zvali, jako kdysi Ježíš učedníky: Pojď a uvidíš. Je to přece logické, že věřící rodiče berou s sebou na cestu víry i své děti. Který z rodičů by si nepřál, aby i jeho děti zažívaly podobnou zkušenost s Bohem. A už zde je první problém. Když bude vztah k Pánu Bohu jen tradiční, předává se druhým jen tradiční vztah, který ale nemá budoucnost. Jsou to bolestné zkušenosti mnoha rodičů, že děti, které odejdou z domova, si už s sebou živou víru na cestu nevezmou.

Proto je tak důležité chtít nejen druhé přivádět do společenství s Kristem, ale osobně v tomto vztahu, i po malých krůčcích, růst. Přijmout způsob, jak nás Bůh vychovává. Všichni jsme byli malými dětmi, které se nechaly rády vést svým tátou nebo maminkou. Jenže pak přišla chvíle, kdy se této jistoty zbavily. Chtěli jsme kráčet sami. A víme, jak to dopadalo. Naštěstí vždy byla na blízku pomocná ruka našich rodičů. Pomohli, postavili na nohy, ale za chvíli jsme udělali stejné rozhodnutí. Je to známka nejen dětství, ale i dospívajícího a dospělého života. Tolik toužíme být samostatní a nikým neomezováni. Je to bolest, když se mladý člověk vydává na svou cestu a tváří se, že nás už nepotřebuje. Anebo to tak i je. Přijde třeba i den, kdy se mladý člověk vytratí ze společné cesty, půjde si po svých klikatých cestách, jiným směrem, než jak bychom rádi. Snad se ztratí z dohledu. Je to přirozené. Ale ani v takových chvílích není třeba propadat malomyslnosti, že jde jinudy. Je to jeho vlastní cesta a na té mu musíme nechat svobodu. I když, jak se nám zdá, bloudí. Jen abychom my sami dokázali s vytrvalostí kráčet po bezpečné a ověřené cestě, udržovali směr. Aby nás, až to bude potřebovat, na této cestě, kterou třeba opustil, našel. Víme, že je to cesta plná různých rizik, že je tak snadné se někde ztratit, pozapomenout. Je těžké respektovat jeho cestu, protože ta naše se jim nelíbí. Ale je to jediný způsob, jak dorůst k osobnímu rozhodnutí, osobní volbě života s Bohem. Protože to, co je důležité pro rodiče, nemusí být, jako stejný způsob života, důležité i pro mladého člověka. Výchova je přece celoživotní úkol. Tak abychom nepropadali smutku a beznaději hned při prvním neúspěchu, anebo že věci nejdou podle našich představ. Bůh přece ví a my se celý život učíme Božím cestám porozumět.

xxx

Bože, provázej svou pomocí naše úsilí o vnitřní obnovu, aby naše skutky odříkání byly už od počátku pravdivým projevem našeho smýšlení. Prosíme o to skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)

Čtvrtek po Popeleční středě

18. 02. 2021

Simona Bártová

Lk 9,22-25

Ježíš řekl svým učedníkům, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí?“

Ticho prohlubuje,

přináší spočinutí, klid a vyrovnanost. Je to prostor, v němž se setkáváme s Bohem, ale také sami se sebou. Objevujeme, kdo jsme ‒ obraz Boží v nás. Chvíle rozlišování, vzdání se sebe sama a znovuobrácení se k Němu. „Čím více se sjednocuješ s Ježíšem a čím více se Kristus stává středem tvého života, tím více tě uschopňuje, abys ze sebe vyšel, opouštěl střed a otevíral se druhým. To je pravá dynamika lásky, to je pohyb samého Boha. Bůh je středem, avšak v trvalém darování sebe sama, ve sdílení vztahů a života… Totéž se stává nám, když zůstáváme spojeni s Kristem – On nás uschopňuje vstoupit do této dynamiky lásky. Kde je pravý život v Kristu, je také otevřenost vůči druhým, je vycházení ze sebe sama, abychom šli Kristovým jménem vstříc druhému“ (papež František, Mezinárodní katechetický kongres v Římě 2013). A Krista v něm hledali.

Přijměme svůj život… smiřme se s ním… pochopení sebe sama jde totiž ruku v ruce i s pochopením druhého. Tím ztratíme strach, a naopak k nám přijde radost z objevování. Budeme odvážnější, opravdovější, empatičtí. Staneme se citlivými a vnímavými k potřebám druhých, ale také k těm svým. Jednodušeji přijmeme různost a jinakost okolí i okolností, které nás ovlivňují. Vztahy prožijeme smířlivěji, budeme laskaví a vlídní… A čím jiným se děti učí, než nápodobou?

Riskujme a dělejme věci jinak. Zvažujme, co je dobré a životaschopné. Co pomáhá vytvářet vztahy, a co už je zbytečné a nepřináší užitek.

Čas na změnu je v této době o to naléhavější.

Nebojme se objevovat a žasnout. Dívejme se na svět okouzlenýma očima dítěte.

„Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.“ (Antoine de Saint-Exupéry)

×××

Všemohoucí Bože, osvěcuj nás svým vnuknutím a provázej naše jednání svou pomocí, ať konáme všechno, od začátku až do konce, ve spojení s tebou. Skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)

Popeleční středa

17. 02. 2021

Tomáš Petráček

Mt 6,1-6.16-18

Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.“

Popelec

Každý z nás slyšel už mnoho postních promluv. Je těžké najít nějaký nový motiv, ale v tom je právě jedno z kouzel postu, že nejde o něco zcela nového. Jde o něco, co je naopak bytostně vlastní našemu křesťanskému životu. V postní době se chceme soustředěněji pokusit navrátit se na trajektorii růstu, růstu našeho lidství a prorůstání do tajemství Krista.

Hned na začátku postní doby si sypeme na hlavu popel, konáme znamení, které má jasný význam a je snadno pochopitelné. Popel je spálené dřevo, materiál bez života, stopa něčeho, co kdysi živé bylo, ale už není. Při slavení obřadů Popeleční středy je symbolem toho, co všechno je mrtvé v našem jednání a postojích a projevem naší připravenosti se k tomu přiznat, vyznat to a odložit. Popel je symbolem lidské hříšnosti, ale taky pomíjejícnosti, vyznáváme tím i vědomí časnosti naší pozemské existence.

Tématem těchto postních úvah má být výchova a vzdělávání a ani tady nás motiv dřeva neopouští, známe přísloví, kdy se o někom řekne, že roste jako dříví v lese. Vyjadřuje bytostnou potřebu pěstování, kultivace, kultury, můžeme se odkázat na biblický obraz světa jako zahrady, kterou nám Bůh dává k dotvoření, abychom ji chránili a vzdělávali. Na prvním místě jsme povoláni vzdělávat člověka, který už svým základním ustrojením, svou přirozeností je odkázán na dlouhý proces výchovy a vzdělávání, kultivace svých schopností a dispozic. Žádný jiný tvor nemá tak dlouhé období, kdy je odkázán na péči druhých a učení se od nich, žádný jiný tvor tolik nepotřebuje k autentickému životu společenství.

V bohaté a pestré křesťanské tradici najdeme myslitele, kteří jsou skeptičtí k možnostem lid- ské vůle a rozumu, stačí zmínit apoštola Pavla, Augustina Aurelia či Cornelia Jansena. Najdeme ale i linii, která jde od synoptických evangelií Marka, Matouše a Lukáše, přes výpovědi Ireneje z Lyonu, Tomáše Akvinského či Erasma Rotterdamského, kterou vyznačuje bytostná víra v možnosti růstu člověka k plnosti a ke svobodě. Cestou odhodlaného následování příkladu Krista a svatých, rozvíjením ctností a duchovního života, pomocí vzdělání a sebevzdělání, výchovy a sebevýchovy, sebekázně i odvahy k experimentu a zkoušení nového lze směřovat stále výše za ideálem završeného dokonalého lidství, jehož mírou je sám náš Pán Ježíš Kristus, ideálem, ke kterému se můžeme stále jen přibližovat, ale už tím zakoušíme úžasné dobrodružství. Jako sportovci a atleti Kristovi můžeme překonávat naše lidské limity vůlí nechat se proměnit Pánem, otevírat mu stále důvěrněji prostor našeho života, našeho srdce. Dokonce i naše slabosti, selhání a pády mohou být nástrojem nárůstu intenzity našeho lidství, pokud svá zranění vystavíme uzdravujícímu dotyku Boží milosti a odpuštění. K tématu cesty a růstu by- tostně patří ochota se učit, nechat se vzdělávat Pánem, chápat svůj život jako školu Božího dotyku a působení.

Tento růst lidství úzce souvisí s autenticitou, jednou ze základních ctností a kvalit, které křesťané dokonale předali současné kultuře. Přesně tak, jak to čteme v dnešním evangeliu, tedy důraz na opravdovost a pravdivost. Jistě autenticita se dnes sváří s jinými trendy dnešní doby jako marketing a vytváření zdání, sebeprezentace a PR. Může mít deviantní podoby v podobě reality show a zveřejňování svého života na sociálních sítích. Patří tam i vymlouvání, že jsem takový, jaký jsem, ale přiznávám to a tato upřímnost přebíjí a omlouvá všechno.

Nikoliv. Bůh nás sice přijímá, jací jsme, myslí a miluje nás za všech okolností, ale ze samé podstaty své trojiční existence touží po našem růstu, stálé proměně, obrácení k němu, prorůstání do něj. Bůh v nás má růst, moje malé ustrašené sobecké já se má menšit. Právě proto, abych mé skutečné já mohlo stále dorůstat do plnosti našeho Pána Ježíše Krista. Učit se ve škole Božího života.

×××

Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst, kterým zahajujeme úsilí o svou duchovní obnovu, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro. Prosíme o to skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)