Návštěva u sester vincentek

Na pomezí Čech a Moravy, v bývalém zámeckém, dnes řeholním areálu zvaném Mendryka, historicky známém pro to, že zde bylo v 16. století uchovávané Pražské Jezulátko, se v pondělí 26.8. uskutečnila část mezinárodní novény ke cti dnes již blahoslaveného vincentýna Jána Havlíka. Pátý den novény byl on-line přenášen z domu Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul do světa, když v předchozích dnech proběhly živé přenosy z Košic, Hondurasu, Bratislavy a Banské Bystrice. „Právě tento dům, právě tato krajina jsou těmi, na které padaly pot a krev Jana Havlíka. Je to právě česká zem, která by mohla říct, že bratr Ján zůstal věrný tomu, co si předsevzal“, řekl úvodem malé slavnosti Ján Jakubovič z vincentýnské komunity v Lošticích, přičemž další bratři žijí v ČR ještě v Dobrušce a ve Žluticích.

Před večerní slavnostní novénou navštívily řeholnice svitavský hřbitov, kde je pochovaných 141 sester vincentek, mezi nimiž je také sestra Modesta Angela Havlíková, teta nového slovenského blahoslaveného, která byla provinciální představenou mezi lety 1967 – 1980. „Sestra Modesta, jedné juniorce, která se jí zeptala, jak rychle se dá získat svatost, s úsměvem odpověděla: ´Když jsem se učila hrát na housle, také bylo mojí malou touhou naučit se co nejdříve dobře hrát. Sama jsem se ale přesvědčila, že to jde jen pomalu a pouze každodenním cvičením. Tak je to i se svatostí. Nezískáme ji za den, či nějakým pokáním nebo projevem lásky. Musíme na ni klidně a vytrvale pracovat každý den.´ A já jsem přesvědčená, že podobnými myšlenkami či radami obohacovala sestra Modesta i svého synovce Janka, pro kterého byla velkou duchovní oporou, když ho i během jeho uvěznění provázela modlitbami, oběťmi a povzbuzovala ho k věrnosti a vytrvalosti v horlivosti pro Krista“, řekla nad hrobem sestry Modesty současná představená komunity na Mendryce sestra Alžběta.

V komunitě na Mendryce žije poslední řeholnice, která se bl. Jánem Havlíkem znala osobně. „Setkala jsem se s ním, když se Janko poprvé vrátil z jedenáctiletého vězení a navštívil svou tetu Modestu Havlíkovou, která v té době byla představenou v domově důchodců v Pačlavicích, kde jsem v tom čase byla zaměstnána jako tajná postulantka. Vzala jsem tehdy kolo, abych na něj mohla dát Jankova zavazadla, protože se čekalo, že bude po letech věznění nemocný a slabý. A opravdu, z vlaku vystoupil muž vysoké postavy, hubený, bledý a unavený. Po cestě do Pačlavic jsme se zastavili u kříže stojícího při cestě, kde se mi potom svěřil: ´Kdysi, když jsem přecházel kolem kříže, tak jsem se přežehnal a uklonil. Ale teď, když jsem prožil vězení, lépe chápu utrpení Kristovo a uvědomuji si, že Ježíš trpěl o mnoho víc a bolestněji. Proto mu chci projevovat svoje poděkování za Jeho velikou lásku´“, zavzpomínala sestra Josefka, která také bývala představenou komunity na Mendryce. Jak ještě ve své vzpomínce dodala, při odjezdu Jána Havlíka z Pačlavic ho všechny sestřičky zvaly, aby aspoň ještě jednou přijel na návštěvu. On se prý usmál a odpověděl, že to bude záviset na tom, jaká bude Boží vůle s ním. Pak prý zvedl prst k nebi a třikrát jim opakoval: “Buďte věrné a poslouchejte své představené. Zajisté se tam všichni setkáme.“