Ocenění služby pro dva diecézní kněze

Ocenění Počin roku získal Josef Havel a kolektiv, který tvoří P. Vladislav Brokeš, Jan Křístek a Ludvík Mátl, za opravu náhrobku rodiny Cibulkovy. 

Další Cena města Ústí nad Orlicí byla udělena P. Vladislavu Brokešovi za osobní podíl na realizaci projektu Ústí nad Orlicí - revitalizace centra Městské památkové zóny. 

Čestné občanství města Ústí nad Orlicí bylo in memoriam uděleno P. Josefu Cibulkovi, římskokatolickému knězi, vysokoškolskému profesorovi, českému historikovi umění a archeologovi zaměřenému na dějiny umění a středověkou archeologii, rodákovi z Ústí nad Orlicí.

Slavnostní večer se uskutečnil v Roškotově divadle 15. 9. 2022.

Na fotografii mozaiková plastika z meditační kaple Jana Pavla II. v Ústí n. Orlicí, která byla opravena v roce 2018 v městské památkové zóně v centru města. 

-----------------------------------------------

ThDr. a PhDr. Josef Cibulka (1886 – 1968) - historik umění s elegancí diplomata

„Byl okouzlující v každém ohledu. V neděli spěchali jeho přátelé a známí, věřící i nevěřící, na dopolední zpívanou mši u Křižovníků, kde se jeho krásný hlas proplétal mezi obláčky kadidla, a ten, kdo tak dokonale zpíval gregoriánský chorál s jemnou uhlazeností římských knížat církevních, vykonával svůj posvátný obřad“.   (Jaroslav Seifert - Všecky krásy světa)

Kořeny                                                                                  

Rod, z něhož pocházel Josef Cibulka, byl již po dlouhá staletí usazen v Ústí nad Orlicí, když se dne 1. července 1886 v rodině Josefa Emanuela Cibulky narodil syn, pokřtěný Josef Jan. Jeho otec vlastnil firmu „Ruční tkalcovství – výroba lněného a bavlněného zboží. Mladého Josefa dal nejprve na studia do Lanškrouna , později na Vyšší gymnázium v Litomyšli. Pilný student složil maturitní zkoušku s vyznamenáním, a tím si otevřel cestu k dalšímu studiu. V této době se v něm probouzí zájem o výtvarné umění. Rozhoduje se pro studium filozofie a teologie na Urbanově papežské koleji v Římě. Současně navštěvuje soukromě křesťanskou archeologii, dějiny umění a církevní hudbu. Na kněze byl vysvěcen 18. prosince 1908. Zprvu se zdálo, že se jeho životním osudem stane hudba; v rodném Ústí, plném muzikantů, hrál na housle a na violu ve smyčcovém kvartetu, kde byl primariem Jaroslav Kocian.

 Na studiích i za katedrou

V České koleji v Římě vedl pěvecký sbor bohoslovců, dokonce svými sbormistrovskými schopnostmi upoutal i papeže Pia X., který mu přátelsky říkal „il maestro“. Doktorát teologie mu byl udělen  v Římě 27.6.1910.

Jeho přednášky od počátku navštěvovali i mnozí posluchači z jiných fakult, především z filozofické. Jak vzpomíná jeden z posledních žijících žáků prof. Cibulky František Dvořák ve své knize „Můj život s uměním“, o své studenty se staral s mimořádnou péčí. Objednal autobus, zajistil ubytování a všichni vyjeli na pět týdnů do Francie za katedrálami, do švýcarského St. Gallen, jindy zase do Belgie a Holandska. Jako pedagog byl prý nesmírně přísný. Žáky proháněl i kritizoval a zkoušel třeba přímo hned na výstavě.

Rozkošnou příhodu vypravuje Tomeš ze zájezdu do Znojma. V tamním chrámu svatého Mikuláše uchovávají na oltáři v pravé boční lodi sošku Panny Marie. O sošce sice profesor Cibulka věděl, ale v rukou ji dosud neměl. Když přišli k oltáři, shrnul z menzy přikrývky, aby mohl vstoupit na oltářní stůl. K tomuto obřadu nikoho nepřipustil. Otevřel skleněný tabernákl, ve kterém soška stojí, sošku vyňal a snesl ji dolů mezi své žáky. Jako Pražské Jezulátko byla i ona oblečena v bohatý šat. Pan profesor však vsunul ruku pod sukně Panenky Marie a vítězoslavně prohlásil: „Je gotická!“(J. Seifert – Všecky krásy světa)

Uznávaný vědec                                                                                                       

Od dvacátých let se kolem profesora Cibulky vytváří kroužek historiků umění, který se scházel k pravidelným besedám. Jeho členy byli: Vojtěch Birnbaum, Antonín Matějček, Jaromír Pečírka, Zdeněk Wirt a František Žákavec. Později k této společnosti přibyli nakladatel Jan Štenc, profesor právnické fakulty Otakar Sommer, šéfredaktor Eduard Bass a také Josef Šusta.

Cibulkova badatelská a pedagogická práce byla přerušována četnými zahraničními cestami. Přednášel na pařížské Sorbonně, ve Štrasburku a v Lyonu. Vznikala dlouholetá přátelství s významnými představiteli evropské vědy a umění. Cibulka byl člověk se zázračnými interpretačními schopnostmi a vědeckým potenciálem. Měl úžasné jazykové znalosti. F. Dvořák dále vzpomíná, že na jednom umělecko - historickém sympoziu v Berlíně ho oslovil nejvýznamnější kunsthistorik Německa po válce Max Friedländer a zeptal se ho: „ Co vy jste vlastně zač? Německý slovník máte bohatší než já, v italštině vás nikdo nerozezná od Itala, když spustíte francouzsky, nikdo vám nebude věřit, že jste se ve Francii nenarodil…“ Jako vystudovaný kněz ovládal Cibulka ještě tři mrtvé jazyky, kterými se umí vyjadřovat: latinu, řečtinu a hebrejštinu.

Není divu, že několikrát oficiálně zastupoval náš stát při různých kulturních slavnostech v cizině: 500. výročí založení univerzity v Lovani, 50. výročí založení univerzity v Lille, 100. výročí Francouzské společnosti archeologické.V roce 1935 mu  francouzský prezident udělil kříž Čestné legie, v roce 1946 se stal členem Akademie věd, literatury a umění v Dijonu. V témže roce se Cibulka zúčastnil slavnostního ustavujícího zasedání UNESCO v Paříži.

Zabýval se též studiem korunovačních klenotů. Podílel se na jejich prvním vystavení a v roce 1929 a před uložením v říjnu 1945 posuzoval jejich pravost. Poněvadž byl Josef Cibulka kanovníkem u Všech svatých na Pražském hradě, byl u něho uschován jeden z klíčů, které vedou do místnosti s klenoty.

 Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal…

Proslulá byla „abbého“ pohostinnost, spojená s vybranou kulturou stolničení. Diplomacii „viržinka a koňaku“ uplatnil především v době druhé světové války. Jako ředitel Národní galerie v Praze tak dokázal až na výjimky minimalizovat zásahy německé okupační správy do chodu galerie.

Únor 1948 přivedl zánik legendární profesorské generace. Cibulka odchází do bohosloveckého semináře přesunutého do Litoměřic. Do roku 1952 zůstává Cibulka prakticky bez prostředků a chod domácnosti mu zajišťuje obětavá hospodyně. Teprve v době oživení v šedesátých letech mohl opět, byť omezeně psát, cestovat a navázat zpřetrhané kontakty.

Zemřel 1. dubna 1968.  Rodiště Ústí nad Orlicí vděčí panu profesorovi za mnohé. Mimo jiné i za prosazení velmi moderní budovy divadla architekta Karla Roškota. Skonem Josefa Cibulky skončila jedna z důležitých epoch české kuntshistorie. Odešel člověk, laskavý a vlídný, který uměl zázračným způsobem spojit službu Bohu i službu lidem a veřejnosti.

Vzpomínky pamětnice

Paní Helena Frimlová, houslistka a dlouholetá členka Cecilské hudební jednoty vzpomíná na profesora Cibulku takto:

„Josef Cibulka – ústecký rodák – býval zde častým hostem. Nezapomenutelné bylo jeho „Pater noster“ při slavnostních bohoslužbách. Pan profesor disponoval krásným hlasem podmanivé barvy, kultivovaným přednesem a naprosto perfektní intonací. My muzikanti, kteří jsme v té chvíli svírali v rukou své nástroje, neopovážili jsme se ani hnout na rozvrzaných židlích. A jak stoupal hlas zpěváka – celebranta vzhůru, souzněli jsme i my s ním v dokonalé harmonii. Cibulkovo „bel canto“ rozlévající se chrámovou lodí až po klenbu nebylo nikdy samoúčelné, ale velmi procítěné, a proto vyvolávalo tak hluboký prožitek…Býval hostem bratrů Richarda a Emila Hernychových, protože mu nebylo v temných dobách totality dovoleno mít tady vlastní byt. Ale v lepších svobodných letech první republiky za ním jezdívaly do Ústí Masarykovy vnučky Anna a Herberta. Pan profesor s nimi chodíval na ústeckou plovárnu. Věhlasný vědec byl noblesní pán, rozhodně ale žádný suchopár a jak se dočteme u Seiferta, miloval dobré jídlo a víno.“

Vždycky jsem měla dojem, že byly Cibulkův přednes Pater noster a preface Vere dignum zaznamenány na magnetofonový pásek. Nemýlila jsem se! Od tehdejšího varhaníka prof. Milana Duška jsem získala amatérskou nahrávku na magnetofonu SONET, která byla pořízena 15.8.1960 při hlavní ústecké pouti. Její poslech hluboce dojal nás všechny, kteří ho pamatujeme“.

Cecilie Pecháčková