Pátek po 1. neděli adventní

Mt 9,27-31
Za Ježíšem šli dva slepci a hlasitě volali: „Synu Davidův, smiluj se nad námi!“ Jak vešel do domu, přišli ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že mám takovou moc?“ Odpověděli mu: „Ano, Pane.“ Dotkl se tedy jejich očí a řekl: „Ať se vám stane, jak věříte.“ I  otevřely se jim oči. Ježíš jim důrazně nařídil: „Ale ať se to nikdo nedoví!“ Oni však odešli a  rozhlásili to po celém tom kraji.

„Dovedeš si představit, jak by ses cítil, kdybys byl slepý?“ položila jsem na jedné z  podzimních cest ze školy otázku svému synovi Honzovi. – Když si to v běhu všedního týdne můžeme dovolit, chodíváme s dětmi ze školy domů rádi pěšky podél řeky a povídáme si. – „No, asi by mně svět kolem mě přišel trochu nebezpečnej. Přál bych si, hodně bych si přál, abych mohl vidět psa, nebo koláče od tebe, co mně tak chutnaj…“ Naše dcerka Barča nezůstala s odpovědí  pozadu: „Já bych si připadala strašně chudá.
I když by mně asi hodně lidí pomáhalo… ale stejně bych chtěla všechno kolem sebe vidět.“ Tak nějak se mohli cítit dva slepci, kteří o Ježíšovi zřejmě dobře věděli, slyšeli o tom, jakou má moc, a že některé lidi uzdravil. Když se jim naskytla příležitost, s velikou nadějí začali křičet, aby se nad nimi smiloval. Aby i oni mohli být uzdraveni! Jako ti, o kterých slyšeli… Křičeli, volali, dali do toho okamžiku všechno, s vírou v Ježíšovu moc jim pomoci. V našich rodinách, v našich vztazích jsme někdy taky jakoby slepí. Někdy jsme zaslepeni naší individualitou, prací, péčí o  domácnost a  odpoledními aktivitami našich dětí… jindy zůstáváme slepí vůči potřebám, přáním, tichému volání našich nejbližších… Věříme i my v Ježíšovu moc? Zveme ho do naší rodiny? Uvědomujeme si jeho přítomnost mezi námi? Vnímáme sílu jeho požehnání ve světle naší důvěry v něj? Ve společné modlitbě, při společném jídle, v práci, při učení i odpočinku? Při přípravě dětí k  prvnímu svatému přijímání v naší farnosti věnujeme jedno z prvních setkání právě zamyšlení nad uzdravením slepého. Děti přicházejí docela přirozeně na skutečnosti, kdy se ve vztazích mezi sebou chovají jako „slepí“. Následně dětem zavážeme oči a putujeme za rodiči, kteří si své dítě volají jménem, šátek z očí mu sundají a děti se úlevně usmívají, že zase vidí mámu a tátu a svět kolem sebe. Kéž i my s důvěrou dítěte k mámě a tátovi stále znovu věříme Bohu, že nás vede po všech našich cestách a má moc uzdravit, co uzdravit potřebuje.

Helena a Alois Nerudovi

xxx

Mnozí skončí své dětství, aniž kdy zakusili bezpodmínečnou lásku, což zraňuje jejich schopnost důvěřovat a darovat se. Špatně prožívané vztahy s rodiči a sourozenci, které nebyly nikdy uzdraveny, se znovu vynoří a rozbíjejí manželský život. Je tedy třeba začít proces osvobození, kterým člověk předtím nikdy neprošel. Když vztah mezi manželi neprobíhá dobře, je třeba se před vykonáním důležitých rozhodnutí postarat o  to, aby každý z  nich prošel touto cestou uzdravení své minulosti. Vyžaduje to uznat, že potřebuji uzdravení, prosit naléhavě o milost, abych mohl odpustit druhým a  sobě, přijmout pomoc, hledat kladné motivy a pokoušet se o to stále znovu. Každý musí být k sobě velmi upřímný, aby poznal, že v jeho životě lásky jsou tyto projevy nezralosti. I když se může zdát, že vším jsou vinni druzí, není nikdy možné překonat krizi tím, že se změní jen druhý. Člověk se musí také tázat, v čem může zrát nebo být uzdraven on sám, aby přispěl k překonání konfliktu. (Amoris laetitia, odst. 240)

xxx

Všemohoucí Bože, přispěj nám svou mocí na pomoc: vytrhni nás z  nebezpečí, které nám hrozí pro naše hříchy, vysvoboď nás a zachraň nás. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)