Pátek po 2. neděli adventní

Úryvek z Bible

(Mt 11,16-19)

Ježíš řekl zástupům: „Ke komu přirovnám toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a volají na své druhy: »Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.« Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: »Je blázen.« Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: »Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků.« Ale přece moudrost se ospravedlní svými skutky.“

Zamyšlení

Milí čtenáři,

podle evangelia to Ježíš a Jan Křtitel neměli lehké, lidé na ně pohlíželi skrz prsty a pohoršovali se. I my máme někdy pocit, že ať uděláme cokoliv, lidé kolem nás nejsou spokojení. Má-li být člověk spokojený, potřebuje mimo jiné naději. Lékaři, stejně jako všichni křesťané by měli být nositeli naděje. Ale jak světu tuto naději předat? Papež František zvolil pro jubilejní rok 2025 motto „Poutníci naděje“. Můžeme se dočíst, že naděje je místem, kde se transcendence setkává s rozumem a obezřetnost s nadšením. Často však potřebujeme konkrétní zkušenost. O naději, která hýbe mým životem, bych se zde rád podělil.

Jako mladý lékař na chirurgickém oddělení jsem měl na starost septické pacienty. Tehdy pro mě bylo těžké bez větších zkušeností dávat lidem naději. Často vzpomínám na pacientku s diabetickými defekty na noze a bérci, která se léčila roky. Musela chodit o berlích, často byla hospitalizována a dlouhodobě užívala antibiotika. Převazy byly nutné denně. Člověk si kladl otázku, jaká je to kvalita života? Je zde naděje na vyléčení? Začal jsem uvažovat o amputaci. Učili jsme se, že kdo chodil předtím, naučí se dobře chodit i po amputaci a kvalita života se často zlepší. Neměl jsem však osobní zkušenost, nemohl jsem předat naději vycházející ze zkušenosti, pouze z teorie, a chyběla mi odvaha. Jednou mi primář po vizitě řekl: „Přesvědčte paní k amputaci.“ Sebral jsem tedy odvahu a brzy jsme pacientce amputovali dolní končetinu v bérci. Vše proběhlo standardně a pacientku jsme brzy propustili. Po zhojení ran dostala protézu a učila se chodit. Asi po půl roce jsem ji náhodou potkal v nemocnici. Hlásila se ke mně a moc mi děkovala, že jsem ji přemluvil k amputaci. Její kvalita života se výrazně zlepšila, což si zpočátku neuměla představit. Pacientka rozkvetla a já novou zkušeností také.

V době, kdy píšu tento text, jsem ve službě operoval dvaadevadesátiletou pacientku se zlomeným krčkem stehenní kosti. Před operací mi řekla, že by chtěla umřít. Přemýšlel jsem, jakou jí mohu dát naději. Řekl jsem jí, že jí spravím nohu, že neumírá, ale chápal jsem ji. Jedinou mou nadějí bylo odevzdat ji Bohu, on se postará a vezme si ji v pravou chvíli. Tak jsem se za ni pomodlil, za její život a odchod a pustil se do práce. Operaci zvládla překvapivě dobře. Večer mi sestřička sdělila, že se paní cítí dobře a říká: „Když mám tu nohu spravenou, asi tu ještě chvilku budu.“

Přeji vám nadějeplný Advent i vánoční svátky a především vám přeji, aby se vám dařilo šířit naději kolem sebe, protože Bůh nemá v tomto světě jiné ruce než ty naše. Aby moudrost byla ospravedlněna svými skutky.

(Autor zamyšlení: Pavel Kout )

Vstupní modlitba

Vyslyš, Bože, naše prosby a dej nám sílu, abychom s neúnavnou bdělostí očekávali slavný příchod tvého jednorozeného Syna a spěchali mu vstříc s vírou a láskou. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.