Pátek po 3. neděli adventní

Úryvek z Bible

(Lk 1,26-38)

Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

Zamyšlení

Do paměti se mi vryl příběh, který často používám, když komunikuji s příbuznými a pacienty na sklonku života, u kterých již nemůže ani dnešní moderní medicína, kromě paliativní péče, příliš nabídnout. Sloužil jsem noc z 23. na 24. prosince na našem kardiologickém oddělení Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Těsně před sedmou hodinou, když jsem začínal ranní vizitu na oddělení, se ozval telefon z emergency. „Pane doktore, potřebovali bychom přijmout pana Nováka (jméno je smyšlené), určitě ho znáte, byl u vás v posledních šesti měsících opakovaně hospitalizován, opět se vrací se stejnými obtížemi.“ Pana Nováka jsem skutečně znal, hodný děda se srdečním selháním v konečné fázi. „Dobře víte, že pro něho již nemůžeme nic udělat, nemůžeme ho poslat domů, vždyť jsou svátky?“ namítl jsem, ale neúspěšně. Pan Novák byl unavený (měl nižší tlak) a popravdě trochu nešťastný, že mu rodina volala „rychlou“. Jistě, hůře se mu dýchalo, ale nic výrazně jiného, než co by z poslední doby neznal. Bohužel doposud nevěděl, že odchází z toho světa, ale tušil to, jen o tom s ním nikdo zatím otevřeně nehovořil. Jako prakticky vždy v těchto případech, byl i pan Novák rád, když se dozvěděl pravdu. Ukázalo se, že i rodina byla informována o „nepříznivé prognóze“ pana Nováka, ale ne o tom, že má před sebou jen několik dní, maximálně týdnů života. Navrhl jsem, zda by si ho nechtěli vzít zpátky domů. Všichni souhlasili. Kontaktovali jsme domácí hospicovou péči, která se bez váhání pacienta ujala, vysadili většinu léků, které již nic nemohly změnit na osudu pana Nováka a jen způsobovaly jeho nízký tlak a dali jsme rodině návod, jak upravovat léky na odmočení. Podařilo se také sehnat sanitku s dvěma silnými chlapíky, kteří vynesli pana Nováka do patra. Domů jsem se dostal až k obědu, ale naplněný radostí, že pan Novák prožije poslední chvíle se svými blízkými. Až později jsem se dozvěděl, že žil ještě několik týdnů a pokojně odešel z tohoto světa poté, co pro něho rodina uspořádala jeho oblíbené zabíjačkové hody.

Druhý příběh je více osobní. „Vytahuji“ ho při rozhovorech s rodinami hospitalizovaných pacientů v paliativní péči ve snaze, aby jim bylo umožněno zemřít doma mezi svými blízkými, a nikoliv v často anonymním prostředí nemocnice. Manželka pochází z početné rodiny. Když se přiblížila poslední chvíle jejího tatínka, pan farář mu udělil svátost pomazání nemocných a požádal ho, aby se za všechny přimlouval v nebi. Tatínek to ještě z posledních sil svým „ano“ slíbil. Přimlouvá se podle nás stále, podle množství darů, které dostáváme. Kolem tatínkova lůžka se spolu s jeho manželkou sešly také jeho děti. Tatínek odešel v pokoji, mezi svými nejbližšími, uprostřed modliteb za jeho duši. Byl to jeden z nejsilnějších momentů mého života, který bych přál všem umírajícím a jejich rodinám.

Panna Maria počala svého Syna, který nám (mimo jiné) dává sílu putovat po tomto světě od začátku až do konce. Očekávání narození dítěte je spojeno s radostí i starostmi a příchod malého človíčka na svět je vždy malým zázrakem a důkazem, že Bůh stvořitel plní své sliby a stará se o svůj lid. Také odchod člověka z pozemského putování, naplněný vírou a pokojem, se může stát momentem, který si neseme hluboko ve svém srdci a který nám pomáhá na naší ne vždy lehké pouti životem. Nebojme se proto přijímat i ty dary, které nás (zpočátku) bolí. Bůh ví, proč nám je dává a jaký mají v našem životě smysl.

(Autor zamyšlení: Karel Mědílek )

Vstupní modlitba

Bože, tvé věčné Slovo se při andělově zvěstování stalo v lůně neposkvrněné Panny člověkem, a ona ho s pokorou přijala, stala se jeho příbytkem a byla naplněna světlem Ducha Svatého; pomáhej nám, abychom i my pokorně přijímali a plnili tvou vůli. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.