Pocta arcibiskupovi Karlu Otčenáškovi

 Zeptali jsme se Marie Gottfriedové z tamního Spolku pro záchranu kostela v Trmicích na důvody vzniku stálé připomínky.

Žije ještě hodně pamětníků Karla Otčenáška v Trmicích?

Pamětníků otce arcibiskupa Karla a doby jeho působení v Trmicích s postupem času ubývá. Mnohým tehdy mladým lidem, které otec biskup Karel v Trmicích sezdával, je dnes už přes sedmdesát. Těm, které tady křtil, je už kolem padesáti let.

Dají se nějak shrnout jejich vzpomínky?

Za prvé jeho houževnatost, s níž čelil nepřízni života. Měl být v Hradci Králové a stát jako biskup v čele diecéze, vést ji a posouvat ji dál. Namísto toho se po letech komunistického věznění nedobrovolně ocitnul v celkem zapadlém koutě severních Čech. Někdo jiný by na jeho místě rezignoval, propadnul skepsi a poklesl na duchu. On ne. Žil tady naplno. Investoval do života v Trmicích stejné síly a stejný elán, jako by byl v Hradci Králové. A to k němu začalo přitahovat davy lidí. Byl jako magnet, lidem s ním bylo dobře a pro Trmice a okolí to bylo jedinečné a požehnané období. Často se mluví o tom, že byl v Trmicích ve vyhnanství. Soudě podle jeho života tady to však spíše vnímal jako cestu, kterou je mu dáno projít a on jí šel rád, pevným krokem a se vztyčenou hlavou. Díky tomuto jeho postoji to pro nás byla doba nebývalého duchovního rozkvětu a kreativního a radostného života z víry. Slovo vyhnanství všechnu tuto krásu a bohatství zakrývá. Za druhé jeho optimismus. Byl to neuvěřitelně pozitivní člověk, téměř pořád měl na tváři úsměv, ale nebyla to křeč nebo nějaká laciná póza. Otec arcibiskup Karel byl člověkem radosti. A jeho radost byla nakažlivá. Téměř pořád mu na tváři hrál lehký úsměv. A uměl se smát i šibalsky. Měl smysl pro humor a dokázal lidi k radosti strhnout. A za třetí, byl to muž pevné víry. Spoléhal na Boha a počítal s Ním ve svém každodenním životě. Víra v Boha byla pilířem jeho dnů. Zajímavé bylo, že o své víře příliš nemluvil, nenutil ji lidem, prvoplánově neevangelizoval, ale víru jakoby mimochodem vyzařoval, a tak lidi k víře v Boha obracel.

Je něco, co on v Trmicích započal a dodnes to žije?

Nejde o nějaké konkrétní dílo, ale svým způsobem jde o cosi daleko cennějšího. Zanechal tu po sobě důležité poselství. Stručně by se dalo formulovat asi takhle: Nikdy a za žádných okolností se nevzdávejte a ničeho se nebojte, je s vámi Bůh, a proto jste neporazitelní. Tento jeho odkaz máme my pamětníci nesmazatelně vrytý v srdci. Hodně silně se projevil například kolem roku 2009, kdy se trmická farnost ocitla ve čtyřicetimilionovém dluhu a následně v insolvenci. Dodnes jsme já a mnozí další přesvědčeni o tom, že nebýt strhujícího příkladu otce arcibiskupa, nebyli bychom se odvážili pustit do díla, které se všem rozumným lidem muselo jevit jako čirá beznaděj, a nebylo by se nám podařilo zachránit trmický kostel tím, že jsme sehnali peníze a koupili ho.

Proč busta a deska?

Už nějakou dobu jsme uvažovali nad tím, jak otce arcibiskupa Karla v Trmicích zviditelnit. Jeho pamětníků postupně ubývá, ale jeho stopa tady by měla i budoucím generacím zůstat na očích. Jednomyslně jsme se shodli na tom, že chceme, aby připomínka jeho osobnosti byla důstojná a estetická. Oslovili jsme pana sochaře Libora Piskláka a společně s ním jsme zvolili variantu vytvoření bronzové busty a dvou pamětních desek. Jedna z nich ponese základní informace o arcibiskupu Karlovi a druhá bude připomínat záchranu trmického kostela, o níž jsem se už zmínila.