Připravte se na Vánoce také pomocí tradiční brožury s texty na každý den Adventu, jejichž inspirací byly evangelijní úryvky.
Mt 21,23-27
Když přišel Ježíš do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu s otázkou: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc?“ Ježíš jim odpověděl: „Také já se vás zeptám na jednu věc. Když mi na ni odpovíte, i já vám řeknu, jakou mocí dělám tyto věci. Odkud byl Janův křest? Z nebe, anebo od lidí?“ Ale oni mezi sebou uvažovali: „Řekneme- li »z nebe«, namítne nám: »Proč jste mu tedy neuvěřili?« Řekneme- li však »od lidí«, musíme se bát lidu, protože všichni pokládají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A on jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci dělám.“
Uvedený úryvek není jediným sporem nebo polemikou Ježíše s představiteli židovského náboženství. Ježíš zná záludnost jejich otázky, ví, že se Ho snaží vtáhnout do léčky. Zareaguje tentokrát překvapivě. Použije na ně jejich vlastní zbraň, tedy otázku, na kterou nemohou jen tak jednoduše odpovědět, protože obě odpovědi by pro ně nevyzněly dobře. Ježíš však svoji otázku nepokládá pouze proto, aby odrazil útok. Ona totiž tato jeho otázka s tou, kterou mu předtím položili, velmi úzce souvisí. Ježíš se vlastně nevyhýbá odpovědi, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale odpovídá, tak zvaně, mezi řádky. Jeho autorita nebo pověření pochází totiž ze stejného zdroje jako u Jana Křtitele, kterého bere jako svého předchůdce. Je to podnět k zamyšlení i pro všechny ostatní, protože zde jde o veřejný dialog.
Známe to někdy i z výchovy dětí. Rodič nebo učitel, aby přiměl dítě k vlastnímu přemýšlení, někdy také odpoví na jeho otázky otázkou. Vždyť ten, kdo se dopracuje k odpovědi svým úsilím, svým přemýšlením a svojí cestou, je pak ve výsledku mnohem pevnější než ten, komu je hotová odpověď ihned a lacině naservírována.
Jana a Martin Weisbauerovi
xxx
Děkuji Bohu za to, že mnohé rodiny, které se vůbec nepovažují za dokonalé, žijí v lásce, uskutečňují své povolání a jdou kupředu, byť po cestě mnohokrát upadnou. Úvahy synodu nám ukazují, že neexistuje nějaký stereotyp ideální rodiny, ale že je tu mozaika coby výzva, tvořená z mnoha různých skutečností, plných radosti, dramat a snů. Skutečnosti, které nás znepokojují, jsou výzvy. Nepadněme do léčky, že se vyčerpáme v sebeobranném naříkání, ale raději hledejme nové formy misijní tvořivosti. Ve všech situacích „si je církev vědoma toho, že má přinášet slovo pravdy a naděje. […] Velké hodnoty manželství a křesťanské rodiny odpovídají touze, která je součástí lidské existence.“ (Amoris laetitia, odst. 57)
xxx
Prosíme tě, Bože, slyš naše volání a dej, ať příchod tvého Syna mezi nás osvítí temnoty našeho srdce. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého… (Vstupní modlitba)
Další zprávy
