Pondělí po 3. neděli adventní

Úryvek z Bible

(Mt 21,23-27)

Když přišel Ježíš do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu s otázkou: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc?“ Ježíš jim odpověděl: „Také já se vás zeptám na jednu věc. Když mi na ni odpovíte, i já vám řeknu, jakou mocí dělám tyto věci. Odkud byl Janův křest? Z nebe, anebo od lidí?“ Ale oni mezi sebou uvažovali: „Řeknemeli »z nebe«, namítne nám: »Proč jste mu tedy neuvěřili?« Řekneme-li však »od lidí«, musíme se bát lidu, protože všichni pokládají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A on jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci dělám.“

Zamyšlení

Vánoce a slavnost Božího narození ťukají pomalu na dveře a já se ptám sama sebe: „Jak se skutečnost, že se Bůh stal člověkem, vrývá do mého života ve všech jeho vrstvách?“ S ohledem na společné téma letošních adventních zamyšlení: „Jakým způsobem se víra v Boží přítomnost mezi námi propisuje do mého povolání?“

Ač již zdaleka nejsem nejmladší, profesně patřím k nováčkům a, mám-li být upřímná, povolání lékařky je pro mě zatím zdrojem poměrně silného stresu. Nicméně možná o to hmatatelněji mohu v určitých chvílích vnímat Boží blízkost a vedení. Ježíš v dnešním evangeliu byl postaven před otázku: „Jakou mocí činíš, to co činíš?“ Ani ON, a mohl by, neprezentuje jen sám sebe, svou dokonalost a všemohoucnost, ale ví o zdroji a dokonce HO chrání mlčením, když tazatelé nejsou schopni pochopit…

I já se musím vzdávat pyšného nároku po sobě samé na vševědoucnost a místo toho se vědomě dávat Božím rukám k dispozici, nechávat se použít. Jsem si vědomá, že i při nejlepší snaze a vůli budu postupně snad schopná obsáhnout pouhý zlomek toho, co bych odborně obsáhnout chtěla. Proto každé ráno v obavách odevzdávám sama sebe a všechny ty, se kterými se setkám nebo kteří mi jsou či mají být částečně svěřeni, do Boží ochrany, prosím Ducha Svatého o pomoc a vedení. A když jsem na pochybách o své cestě, připomenu si, dodnes s užaslým mrazením v zádech, událost – téměř vánoční – z doby cca před rokem, kdy jsem po 13 letech u plotny byla doslova pár týdnů v práci, toho času na oddělení fyziologických novorozenců.

Měla jsem tehdy, samozřejmě pod dohledem zkušenějších, v péči novorozeného chlapečka – „vymodlené miminko“ starších rodičů. Po týdnu hospitalizace kvůli prodlužující se žloutence se pomalu chystali s maminkou k propuštění. Při pondělní ranní vizitě jsem však měla dojem, že slyším šelest na srdíčku a tak jsem hledala v dokumentaci, zda ho již slyšel i někdo přede mnou. Předchozí dny stál všude zápis „šelest neslyším“. Konzultovala jsem tedy starší a zkušenější lékaře, kteří nález neshledávali v danou chvíli nikterak závažný. Bylo mi doporučeno následující den miminko ještě přeposlechnout a v případě přetrvávajícího nálezu za dva dny objednat ke kardiologickému vyšetření. Pokud by šelest do dalšího dne vymizel, mohu propustit domů. Nutno poznamenat, že vzhledem ke své nezkušenosti jsem brala v tu dobu mínění starších za naprosto jednoznačně směrodatné, ale tentokrát – vlastně ani zpětně nevím proč – jsem si, na sebe netypicky trochu tvrdohlavě až obtěžujícně „vydupala“, aby miminko poslechlo více lidí, další den domů nepropustila a vyčkávala na kardio vyšetření o den později spíše pro jistotu. Všichni se shodovali, že onen šelest je velmi tichý, slyšitelný pouze při absolutním klidu dítěte, jen mi přišel naprosto zřetelný i při pláči. Nechápala jsem a zpochybňovala trochu sama sobě, že opravdu slyším, co slyším. Maminku jsem ještě ráno před vyšetřením uklidňovala, že je jen pro kontrolu čeká ještě to vyšetření srdíčka a pak odchod domů. O to větší bylo moje překvapení, když kolem poledního začal na oddělení spěch s tím, že chlapec okamžitě odjíždí rychlou převozovou službou do pražského kardiocentra k operaci pro závažnou srdeční vadu. Za tři hodiny byl po operaci, hrálo se o minuty, jak jsme se později dozvěděli. Naše paní doktorka mi posléze řekla, že kdybych ho bývala předchozí den pustila domů, umřel by. Doteď si pamatuji tu chvíli, kdy mi vyskočila husí kůže, do očí slzy a v hlavě první nechápavá myšlenka vděčnosti, toho zvláštního pocitu ztráty půdy pod nohama, kdy se člověk absolutně nezaslouženě, navzdory své nezkušenosti, nevzdělanosti a prázdnotě stane prodlouženou rukou Boží. Dodnes jsem přesvědčená, že mi snad chlapcův anděl strážný musel vložit zesilovač do uší. O nějaký čas později, jsem ještě zaslechla o chlapcově propuštění z nemocnice, prospívá a daří se mu dobře. Bohu díky.

„Kéž Tě Pane stále znovu a nově zveme narodit se do našich životů a věříme síle Tvé moci, kterou v nich působíš!“

(Autor zamyšlení: Marie Kuběnová )

Vstupní modlitba

Prosíme tě, Bože, slyš naše volání a dej, ať příchod tvého Syna mezi nás osvítí temnoty našeho srdce. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.