Pondělí po 4. neděli postní

Úryvek z Bible

(Jan 4,43-54)

Ježíš odešel ze Samařska do Galileje. Sám totiž dosvědčil, že prorok ve svém rodném kraji není ve vážnosti. Když tedy přišel do Galileje, Galilejané ho (vlídně) přijali, protože viděli všechno, co vykonal v Jeruzalémě o svátcích; i oni tam totiž byli na svátky. Přišel tedy zase do Kány v Galileji, kde proměnil vodu ve víno. Byl tam jeden královský úředník, jehož syn ležel nemocen v Kafarnau. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vyhledal ho a prosil, aby šel a uzdravil mu syna – už totiž skoro umíral. Ježíš mu řekl: „Jestliže neuvidíte znamení a zázraky, nikdy neuvěříte.“ Královský úředník mu odpověděl: „Pane, přijď, než moje dítě umře!“ Ježíš mu řekl: „Jen jdi, tvůj syn je živ.“ Ten člověk uvěřil tomu slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Když ještě byl na cestě, přišli mu naproti jeho služebníci a hlásili: „Tvůj syn je živ!“ Zeptal se jich tedy na hodinu, kdy mu začalo být lépe. Odpověděli mu: „Včera v jednu hodinu odpoledne mu přestala horečka.“ Poznal tedy otec, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: »Tvůj syn je živ.« A uvěřil on i všichni v jeho domě. To bylo druhé znamení, které Ježíš vykonal, když se vrátil z Judska do Galileje.

Zamyšlení

Poutníci

Zázraky

Při jedné charizmatické konferenci jsem se potkala s ženou, která o sobě tvrdila, že je nevěřící. Byla ve zralém věku a dodělávala si dálkově jakési studium. Pro svou závěrečnou práci si vybrala téma o zázracích. Oslovovala různé lidi a ptala se jich, jestli prožili v životě nějaký zázrak, o kterém by jí mohli vyprávět.

Ptala se také mě. V první chvíli jsem byla zaskočená a hlavou mi proběhla myšlenka… jistěže jsem prožila zázrak, tisíce zázraků, ale uvědomila jsem si, že to jsou moje všednodenní zázraky, které by u nevěřícího člověka asi neobstály, protože by je považoval za samozřejmost. Nechala jsem si čas na rozmyšlenou a hledala ve své zázrakové pokladnici vhodný klenot, nad kterým by rozum nevěřícího člověka musel užasnout a uznat, že to fakt není normální, že to je prostě zázrak.

Daly jsme si schůzku, posadily jsme se za krásného slunečného počasí na trávu stranou od lidí a já jí začala do diktafonu vyprávět svoje svědectví. Pozorně poslouchala, občas se zeptala, když jsem byla nesrozumitelná…

Už je to několik let, nepamatuji se, který ze zázraků jsem vybrala. Jen vím, že nakonec jsme obě plakaly, objaly se a já jí řekla: „Nevěřím, že jste nevěřící,“ a ona se na mě podívala svým překrásným zářivým úsměvem, který mluvil za vše.

Proč to píši? Protože jsem si díky ní uvědomila, jak bohatými jsme lidmi, když máme dar živé víry a kráčíme, padáme a klopýtáme pozemským putováním spolu s Pánem.

Kolikrát denně Ho budím spícího ve své loďce života a volám: „Pane, Pane, vzbuď se, jak to mám udělat, spravit, zařídit, vyřešit, co mám říct.? A pohotový Duch Svatý mi položí do mé duše svůj pokojný dotek, zklidní mé emoce a dá mi impuls, směr… a provede mě situací.

Nejsem vždy poslušná holka a někdy se „pěkně“ vzpouzím, rebeluju, dupnu si a řeknu ne, už dost, nepůjdu, neudělám, už toho mám plné zuby…

A večer, když si ve své komůrce prohlížím navléknutý korálek života, tak se raduju, děkuju, ale i klopím v zahanbení zraky před svým milovaným a milujícím Taťkou s důvěrou, že On dobře a lépe než já, zná moje zákoutí duše, moje pohnutky a činy a přesto mě k sobě tiskne s chápající láskou. Mě, svoji toulající se ovečku… Tebe, svoji toulající se ovečku. Díky, Pane! Díky, náš milosrdný Pastýři!

(Autor zamyšlení: Jana Pokorná)

Závěrečná modlitba

Ve své nevýslovné dobrotě nám, Bože, poskytuješ prostředky ke spáse, a tak nás neustále obnovuješ; veď svou církev, aby v ní dílo tvé milosti přinášelo užitek, a dávej jí, co potřebuje na své cestě k tobě. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.