Pondělí po 5. neděli velikonoční

Sk 14,5-18 Když

(Pavel a Barnabáš) zpozorovali, že se (v Ikóniu) pohané a židé se svými předními muži už strojí k  tomu, aby je ztýrali a  kamenovali, utekli do lykaonských měst Lystry a Derbe a do jejich okolí a tam hlásali radostnou zvěst. V Lystře žil jeden muž nemocný na nohy. Mohl jen sedět, protože byl od narození chromý a  nikdy nechodil. Ten slyšel Pavla kázat. Pavel se na něj zahleděl a viděl u něho víru, že může být uzdraven. Proto zavolal silným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A chromý vyskočil a chodil. Když zástup lidí uviděl, co Pavel udělal, začal lykaonsky křičet: „Sestoupili k nám bohové v lidské podobě!“ A Barnabášovi říkali Zeus, Pavlovi Hermes, protože hlavně on mluvil. Kněz od Diova chrámu z  předměstí dal k  bráně přivést ověnčené býky a  chtěl s  lidmi obětovat. Jakmile o  tom apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli si šaty, vběhli mezi zástup a volali: „Lidi, co to děláte! I my jsme přece jenom slabí lidé jako vy! My vám jen neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému. On učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich. V minulosti sice nechával všechny národy, aby si žily po svém, třebaže se nepoznán projevoval tím, jak prokazoval dobro: z nebe vám dával déšť a úrodné časy, jídla dosyta a plno radosti do srdce.“ Jen stěží zadrželi těmito slovy ten zástup lidí, aby jim neobětoval.

„Lidi, co to děláte! I my jsme přece jenom slabí lidé jako vy! My vám jen neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému.“

Bůh je živý. Bůh je život. „A tento život se zjevil, a my jsme ho viděli, život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám.“ (1 Jan 1,2).

Živý Bůh, život z  Boha, je podstatou hlásání evangelia, radostné zvěsti ode dne Letnic, až po příchod Pána Ježíše Krista v plnosti času. Nikdo a nic nemohlo apoštolům zabránit v šíření radostné zvěsti. Ani nepřátelství, ani útoky, ani nezájem…

Uzdravení chromého od narození bylo sice vnímáno jako zázrak, nevedlo však primárně k obrácení, tedy k přijetí radostné Boží zprávy o Ježíši, Božím Synu. Kdyby Pavel a Barnabáš nebyli plni Ducha Svatého, jeho světla, moci a veškerého poučení, je možné, že by se nechali strhnout k modloslužbě. Přijetím ovací a oběti by stáhli veškerou pozornost na sebe.

Ale apoštol Pavel i  Barnabáš byli plni Ducha Svatého, kterého dostali od Otce a Syna, a to jako první dar pro ty, kdo uvěřili (IV. anafora).

 Přítomnost třetí Božské Osoby je osvobodila a  uchránila od jinak všeobecné lidské potřeby zazářit, být obdivován, oslavován, stát se středem pozornosti.

Není nutné být odkázán na zoufalství modloslužby, ale je nanejvýš potřebné prožívat radost, pokoj a svobodu těch, které Bůh miluje a respektuje, ke kterým přichází s pokorou a jistým ostychem, těch, kdo přijali Slovo, a proto přebývají tady a teď se Synem i Otcem, protože: „přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

Je to stálá a radostná výzva i pozvání, adresované nejprve nám samotným: odvrátit se od nicotných model k Bohu živému.

„Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás NAUČÍ všemu a PŘIPOMENE vám všechno ostatní, co jsem vám ŘEKL já.“ (Jan 14,26).

Jan Novotný

×××

Bože, ty vedeš úsilí věřících k společnému cíli; uč nás milovat, co přikazuješ, a toužit po tom, co slibuješ, aby uprostřed proměn tohoto světa naše srdce pevně přilnulo k tomu, v čem je pravá radost. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)