Requiem za arcibiskupa Karla Otčenáška

Katedrála Svatého Ducha, 10.00 hod., Requiem k 10. výročí úmrtí arcibiskupa Karla Otčenáška.

Po mši sv. krátké setkání na nádvoří Nového Adalbertina u sochy sv. Jana Pavla II.

Zakončení v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Velkém náměstí - adorace, Te Deum a svátostné požehnání.

Prosíme o zachovávání platných hygienických předpisů během celé akce.

-------------------------------------------------

V roce 2008 se arcibiskup Karel Otčenášek takto ohlédnul za svým životem.

Ave Maria et Joseph!

Vážení přátelé, slavíme 700 let královéhradecké katedrály! V její historii jsou zapsány slavné dny, ale i boje, požáry a zpustošení – a přece vždycky znovu povstává jako dominanta města. Tato katedrála je však spojena i s historií mého života. 

Poprvé jsem do ní vstoupil s posvátnou úctou jako malý chlapec. Sedmdesát let už uplynulo ode dne, kdy jsem jejím portálem prošel, abych oblékl kleriku seminaristy.  Jen kradmo jsem její věže pozdravil v roce 1950, než jsem tajně přijal v kapli rezidence biskupské svěcení. A od Ducha Svatého, jejího vznešeného tituláře, jsem si vyprošoval pomoc a sílu v letech věznění. Ke třinácti rokům jsem byl nespravedlivě odsouzen pouhých tři sta metrů od ní.  Jako mlékárenský dělník, „sušič Sunaru“, jsem po letech trávil nějaký čas v rodině své sestry nedaleko Hradce Králové. To jsem už přece jen mohl občas diecézní chrám navštívit, aspoň pokradmu a nepoznán. Dobře si vzpomínám, jak jsem stál vzadu v katedrále v roce 1964, když se slavilo 300. výročí diecéze. Pontifikální mši svatou celebroval rožňavský biskup Robert Pobožný. Tehdy mi bývalo těžko – a nejen ze stavu katedrály. 

SVÍTAJÍCÍ NADĚJE
Zásluhou papeže Jana XXIII. jsem se dostal do duchovní správy. Ale až na severozápad Čech – do Trmic, jež byly tehdy částí Ústí nad Labem. Měl jsem zákaz návštěvy své katedrály i diecézního města. Situace se trochu změnila v době Pražského jara a krátce po něm – tu dobu jsem prožíval opět v blízkosti katedrály, i když jako administrátor okrajové farnosti města Hradce. Následná „normalizace“ po sovětské agresi mě ale na dlouhých dvacet roků přivedla zpět na západní hranici Čech. Opět se striktním zákazem jakéhokoli návratu. 
Až v listopadu 1989 se pojednou stalo skutečností to neuvěřitelné, v co jsem ale v hloubi duše doufal. Listopadové události jsem prožíval intenzivně ještě mezi Prahou a Trmicemi. Prosinec pak už za podpory mnoha nadšených pomocníků spíše mezi Trmicemi a Hradcem Králové. Potom přišly Vánoce – konečně opět ve svobodné vlasti. V trmické farnosti jsem za sebe zajistil náhradu, a pak jsem u katedrály Ducha Svatého zakotvil natrvalo. 

„BISKUPSKÁ PRIMICE“
Nedovedl bych – tehdy ani dnes – přesně říci, co jsem prožíval v duši, když jsem mohl o půlnoční slavnosti Narození Páně celebrovat v naší katedrále svou první pontifikální mši svatou. Byla to vlastně „biskupská primice“ – jen oba rodiče už nežili a také mnoho věrných spolubratří kněží v minulých letech zemřelo. 
Nezapomenutelný byl ovšem i následující 27. leden, kdy se v katedrále zúčastnil slavné mše svaté v doprovodu několika členů vlády prezident republiky Václav Havel s chotí i představitelé města a veřejného života. Právě té mše svaté, při které před nimi, před věřícími i před přítomnými biskupy, našimi i z dalších zemí Evropy, potvrdil oficiálně svou bulou papež Jan Pavel II. mé jmenování biskupem, které mi před padesáti lety papež Pius XII. nemohl veřejně předat. Zvlášť jsem si cenil přítomnosti pařížského kardinála Lustigera. 

„MÁŠ TO TADY PĚKNÉ“
Konečně vyvrcholením těch sedmi roků, jež mi ještě ve službě diecézního biskupa zbývaly, byla pak historická návštěva papeže Jana Pavla II. v našem městě v dubnu 1997. Když Svatý otec procházel katedrálou, viděl jsem na něm s radostí, jak se s velkým zájmem rozhlíží. Nakonec řekl: „Máš to tady pěkné.“ Bylo to pro mne, přiznám se, obrovské zadostiučinění. V následujícím roce jsem ještě mohl v katedrále vysvětit svého nástupce Dominika Duku OP a předat mu biskupskou berlu a službu. 

POD KLENBOU KATEDRÁLY
Vím, že vděčím i přímluvě Panny Marie, kterou jsem od dětství uctíval, že nyní mohu den co den děkovat Bohu, že jsem Mu směl aspoň krátký čas pod klenbou katedrály Svatého Ducha sloužit a že v jejím stínu mohu prožívat poslední léta svého života. 
Od naší svatodušní katedrály denně všem žehnám. Buď pochválen Bůh, jenž svou lásku – „přátelství“ – tak mocně vylévá v Duchu Svatém! 
 

KAREL OTČENÁŠEK, arcibiskup