S biskupem Janem o Eucharistickém kongresu v Ekvádoru

Jakého programu jste se na eucharistickém kongresu účastnil? 

 Jako delegát jsem měl možnost zúčastnit se většiny akcí týdenního kongresu, z časových důvodů jsem vynechal pouze předcházející teologické symposium. Při zahajovací Mši svaté v hlavním městě Quitu, které předsedal místní arcibiskup Mons. Alfredo Jose Espinosa Mateus, zazněl videopozdrav Svatého otce Františka. Při této slavnostní bohoslužbě 1.700 dětí z Quita přijalo první svaté přijímání. Závěrečnou Mši svatou celebroval papežský delegát, kardinál Porras Cardozo z Venezuely. Během týdne začínal denní program slavnou ranní bohoslužbou, následovaly katecheze a diskuze u kulatého stolu. Na bohatém programu se podíleli kardinálové, biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, ale ve stejně míře také mládež, rodiny či umělci. Všechny složky Církve byly zastoupeny rovnoměrně, a to včetně dětí. Každý den přinášel nová témata, ale společnou myšlenkou bylo motto kongresu „Bratrstvím k uzdravení světa“. I papež František ve svém pozdravu zdůraznil, že Eucharistie není individuální záležitost, ale probouzí v nás touhu po bratrství. Tomu byl uzpůsoben i program kongresu, každý den jsme slyšeli mnoho osobních svědectví víry. Spolu s ostatními delegáty jsem se mohl zúčastnit setkání s primátorem hlavního města, besedy s vikářem Svatého otce, kardinálem Maurem Gambettim, či krásné večerní bohoslužby v historickém centru, které patří ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. Velmi mne oslovilo nadšení stovek organizátorů a dobrovolníků a přátelská, bratrská atmosféra setkání. Účastníci kongresu hojně využívali možnosti přistoupit ke svátosti smíření, veliká kaple byla denně přeplněná při adoraci před vystavenou Nejsvětější Svátostí. V sobotu odpoledne se konala Mše svatá na hlavním náměstí, pojmenovaném po svatém Františkovi, s následným procesím do nedaleké národní baziliky, kam průvod se svíčkami, po více než dvou hodinách dorazil za tmy. Desetitisíce poutníků tak prožily chvíle velké duchovní usebranosti, zbožnosti a pokoje. Mnozí lidé plakali dojetím, a přitom poklekali na ulici před Nejsvětějším.

 Které prožitky pro Vás byly zvláště zajímavé nebo přínosné?

 Ve velmi bohatém programu mne oslovil například projev kontemplativní sestry Veroniky od Boží Tváře, představené bosých karmelitánek v Quitu. Zdůrazňovala, jak důležité je, aby už i nejmenší děti chodily spolu s rodiči do kostela pozdravit Pána Ježíše ve svatostánku, aby je k tomu rodiče od prvních kroků neustále vedli. Dokládala, že taková zkušenost vede k proměně lidí, stávají se lepšími, snáze nacházejí cestu k překonání těžkostí, častěji myslí na dobro druhých, stávají se požehnáním pro svět. Ona sama se v 7 letech při prvním svatém přijímání rozhodla, že zasvětí svůj život Bohu v ústraní. Skrze pohled na Ježíše ve svatostánku můžeme opakovaně zažívat nesmírnou Boží lásku. Ta nás promění tak, že ji budeme moci předávat i ve svém okolí. Svět je plný bolesti hlavně proto, že většina lidí Boží lásku doposud nerozpoznala. Ač ji všichni dostáváme, nevyužíváme možnosti, jak ji rozpoznat a prožít. Podobně silných duchovních momentů bylo na kongresu mnoho. Velmi na mě zapůsobilo například to, že si lidé stále chodili ke kněžím a biskupům pro požehnání, prosili nás o modlitbu za své blízké, stáli dlouhé fronty před zpovědnicemi či po stovkách plnili již zmíněnou kapli s vystavenou Eucharistií.

 Jaký význam má pro katolíka ve střední Evropě zaměřit pozornost právě na Eucharistii? 

 Eucharistie má pro nás všechny zásadní důležitost, ať už žijeme kdekoliv. Její tajemství je bytostně a nerozlučně spjato s velikonoční obětí našeho Pána Ježíše Krista, tedy s naším vykoupením. Právě Eucharistie je ona „Smlouva nová a věčná“. Svátostný život Církve z této Smlouvy vychází a k ní směřuje. V Eucharistii nejenže je Bůh přímo a živě přítomen, ale zároveň se nám v ní nabízí a dává. Je třeba se soustředit na obě tyto roviny. Nejde jen o obdiv k zázraku Boží přítomnosti, ale i o to, zda využíváme Jeho nabídku přijmout Ho do svého života. Skrze Eucharistii nás pozvedá k sobě, díky ní se otevíráme Božímu Slovu, vzdalujeme se zlu, odevzdáváme se Pánu. Svět často Eucharistii nechápe, na čemž může mít podíl i to, že zřetelně nevidí, jaký pro nás má význam. Proto nesmíme zůstávat k Eucharistii vlažní, musíme světu ukazovat, čím pro nás je, což je jeden z cílů eucharistických kongresů. Nezapomínejme na to, že poslední večeře začíná tím, že si Kristus kleká před učedníky, aby jim umyl nohy, posloužil jim, projevil jim nekonečnou lásku. A zdůraznil při tom, že jim dává příklad, jak mají jednat i oni. Proto také papež František zdůrazňuje, že Eucharistie stojí v samotném centru našeho života, a stejnou pozornost by na ni měli zaměřit nejenom kněží, biskupové či teologové, ale každý křesťan na každém světadílu.

 Co se můžeme učit od věřících z jiných zemí, např. právě od Latinoameričanů?

 Eucharistické kongresy se konají na různých místech světa nikoliv proto, abychom se seznámili s tamní společenskou situací či kulturními rozdíly, ale abychom především zakusili a prožili zkušenost světové, univerzální Církve. Ta slaví stále stejnou Eucharistii kdekoliv na světě. Kolem oltáře prožíváme jednotu Církve Kristovy bez ohledu na stát či světadíl. Při takových setkáních si přesto můžeme povšimnou odlišností v přístupu k žité víře či ke spiritualitě. Sám mám za to, že od věřících z Latinské Ameriky bychom se mohli přiučit větší pokoře a otevřenosti životu jako Božímu daru. Vypozoroval jsem – a může to být jen subjektivní dojem – že si tamní křesťané méně často stěžují na životní podmínky, méně kritizují druhé, společnost, stát či situaci v Církvi a spíše mají tendenci se s vervou pouštět do díla.