Slavnost Božího Těla

FOTOGALERIE

Původ svátku Božího Těla

Svatá Juliana z Lutychu  se narodila 1192 v Retinne v diecézi Lutych v Belgii. V 5 letech zcela osiřela. Příbuzní ji svěřili na výchovu do kláštera augustiniánek v Mont Cornillon. Již ve 14 letech se stala řeholnicí a chtěla se věnovat službě nemocných, ale protože se současně velmi zajímala o spisy církevních otců, naučila se latinsky. Četla hojně svatého Augustina a sv. Bernarda z Clairvaux.

Od 17 let věku měla mystická vidění. Mezi těmito viděními zaujímá zvláštní místo vidění měsíce v úplňku, který však nebyl zcela úplný a navíc byla na něm skvrna. Byla tím velmi znepokojena a dva roky se modlila, aby se jí dostalo vysvětlení. Sám Pán jí vyložil, že obraz měsíce představuje církev, které však schází svátek, který by oslavoval jeho největší dar, jakým je Nejsvětější Svátost. Řekl jí, že je povolána, aby takový svátek zavedla. Tohoto úkolu se polekala a nejdříve ho ukrývala v sobě jako tajemství. V úsilí o zavedení svátku jí pak pomáhala blahoslavená Eva z Lutychu.

Když byla poslána do Mont Cornillon jako abatyše, obrátila se v záležitosti Božího Těla na nejvýznamnější muže ve svém okolí. Patřili k nim Jan z Lausane, který byl kanovníkem u sv. Martina v Lutychu, dominikán a teolog Hugo de Saint Cher a její zpovědník Jacques Pantaleon, lutyšský arcijáhen, pozdější papež Urban IV.

Slavnost Boží Těla se začala slavit nejdříve v Lutychu v roce 1246, kde o její zavedení usiloval kníže biskup Robert de Tourote. Juliana k ní připravila potřebné liturgické texty. Biskup Robert byl však nemocný a pobýval ve Fosses. Měl v úmyslu svolat místní synodu a oficiálně zavést svátek Božího Těla, ale zabránila mu v tom jeho smrt 16. října 1246.

Občané v Lutychu nové slavnosti nepřáli a jejich nevole způsobila, že Juliana v roce 1246 musela svůj klášter opustit. Prošla několika kláštery. Posledním místem jejího působení a pobytu bylo Fosses-la-Ville, kde zemřela 5. dubna 1258. Pius IX. ji v roce 1869 prohlásil za svatou. Zavedení svátku Božího Těla pro celou církev se nedožila.

 Konečným podnětem pro jeho ustanovení byl eucharistický zázrak, který se stal 1263 v kostele sv. Kateřiny v Bolseně na břehu stejnojmenného jezera. Mši svatou zde slavil pražský kněz Petr, který konal kající pouť do Říma, aby odčinil své pochybnosti o skutečné přítomnosti Krista v pod způsobami chleba a vína. Když pronesl slova proměňování a pozvedl hostii, chléb se v jeho rukou proměnil v krvácející maso.

Pověst o této události se rychle rozšířila. Papež Urban IV., který se kvůli politickým konfliktům o moc v Itálii celý život nedostal do Říma, pobýval tehdy v nedalekém Orvietu. Na jeho žádost přinesl mu místní biskup zázračnou hostii a korporál. Papež padl před zázračnými způsobami ihned na kolena. Korporál se dodnes přechovává jako vzácná relikvie ve zvláštní kapli v katedrále v Orvieto.

V roce 1264 ustanovil Urban IV. svátek Božího Těla a pověřil sv. Tomáše Akvinského, aby sestavil příslušné liturgické texty. Lepšího autora nemohl najít. Jeho eucharistické hymny a sekvence patří k velikým pokladům církve. (Pange lingua, Sacris solemniis, Verbum supremum prodiens, Lauda Sion Salvatorem, Ave verum ) Veliký světec a učitel církve vložil do těchto úchvatných básní všechen svůj literární um, vynikající teologické znalosti a celé své srdce i víru. Papež Urban však záhy nato zemřel a nový svátek se na řadě míst setkával s nepochopením. Definitivně ho v církvi ustanovil zvláštní bulou teprve Jan XXII. v roce 1317.

 První procesí s Nejsvětější Svátostí se konalo v Kolíně nad Rýnem. Ve XIV. století již procesí zevšeobecněla. Kromě veřejného holdu vzdávaného Králi nebe a země přítomnému z lásky k lidem pod nepatrnými způsobami, byly tyto průvody ke čtyřem oltářům mimo chrám spojeny s prosbami o ochranu od všeho zlého a o dobrou úrodu. Na některých místech se tyto průvody konaly po celý oktáv. Tato forma eucharistické úcty si u věřícího lidu získala velkou oblibu a nabývala stále větší okázalosti, která se v některých oblastech stala součástí místní kultury.