Slavnost sv. Klementa, patrona královéhradecké diecéze

Svatý Klement I., římský biskup, který se sobně znal s některými apoštoly. Ač žil a zemřel v prvním století, má vztah k české zemi a zejména k naší královéhradecké diecézi. Spolu se sv. Janem Nepomuckým je jejím hlavním patronem. Doba jeho působení se klade do let 92 – 101. Původem byl z pohanských vrstev a křesťanství přijal až později.

Sv. Klement, označovaný také přízviskem Římský, pocházel z města Filippi v Makedonii. Tam se údajně seznámil, ještě jako pohan, s apoštolem Pavlem. S ním pak doputoval do Říma. Přijal křesťanství a stal se jeho pomocníkem při hlásání radostné zvěsti. Sv. Pavel se o Klementovi zmiňuje v listu Filipanům (Flp 4,3), označuje ho jako věrného druha a spolupracovníka. Patří k apoštolským otcům, tedy k nejstarším otcům Církve pamatujícím Ježíšovy učedníky. Zmiňovaný je i v starokřesťanském spisu Pastýř Hermův. Tam Kliment vystupuje jako biskup zplnomocněný k zasílání listů církevním obcím mimo Řím.

Během svého pontifikátu ustanovil v každém římském okrsku sedm notářů, kteří měli zaznamenávat skutky mučedníků. Sám sepsal také několik spisů např. První list Korinťanům, ve kterém se zabývá sporem týkajícím se presbyteria (správců církevní obce). Klement obhajuje názor, že presbyterský úřad navazuje na apoštolskou tradici. Dalším spisem je Druhý list Klementův, ve kterém kritizuje špatné mravy věřících a žádá nápravu.

Jako dobrý pastýř usiloval o dobrou pověst církve. Napomínal rozhádané obce a zdůrazňoval, aby věřící měli vždy před očima vzor Kristův. Upozorňoval na význam křesťanských ctností a také modlitby, především pak za provinilé a bloudící. Věřícím kladl na srdce nezbytnost dobrých skutků, bez kterých je víra mrtvá. Vysílal do různých koutů římské říše hlasatele evangelia. Sám údajně pokřtil na 400 římských patriciů. Když se to dozvěděl císař Traján, poslal sv.  Klementa do vyhnanství v Chersonésu na poloostrově Krym. Tamní zaniklé biskupství bylo, mimochodem, titulárním biskupstvím arcibiskupa Karla Otčenáška.

Ani ve vyhnanství neutuchala Klementova horlivost pro evangelium. Pokračoval ve své bohulibé činnosti, založil údajně 75 kostelů, pomáhal křesťanům, odsouzeným k práci v tamních mramorových lomech. Vyčerpávající dřinu ještě umocňovaly vedro a zoufalý nedostatek pitné vody, žízeň byla spalující. Podle jedné z legend se po jeho modlitbách objevil nad lomem beránek, který hrabal kopytem. Klement pokračoval rukama tak dlouho, až našel pramen čerstvé vody, který prýštil přímo ze skály. Když císař Traján zjistil, že světec nepolevuje ve své horlivosti pro Krista ani ve vyhnanství, rozhodl, že ho nechá popravit. Klement byl přivázán ke kotvě a vhozen do vod Černého moře. Bylo to patrně roku 97 nebo 101. Křesťané jeho tělo i s kotvou vytáhli, pohřbili a nad jeho hrobem později vystavěli kapli. Postupně ale byli křesťané z Krymu vytlačeni pohany a místo posledního odpočinku sv. Klementa upadlo v zapomnění.

Když sv. Cyril a Metoděj podnikali misijní cestu do Chazarské říše (zaniklý státní útvar na pomezí východní Evropy a Asie), zastavili se také na Krymu, kde vedli vykopávky v okolí bývalého kostela v Chersonésu. Tam narazili na ostatky papeže Klementa, které pak údajně přinesli na Velkou Moravu, snad na Hradisko sv. Klimenta. Podle legendy je roku 868 dopravili do Říma jako dar papeži Hadriánovi II. Dnes jsou uloženy v bazilice sv. Klementa nedaleko Kolosea.

Díky sv. Cyrilu a Metodějovi se Klement stal prvním světcem uctívaným na našem území.

O tom svědčí i to, že je mu zasvěcen nejstarší kostel u nás, rotunda na Levém Hradci. Nejstarší dochovanou památkou jsou románské malby v apsidě kostela ve Staré Boleslavi. Úcta ke světci u nás přetrvala po staletí. Jeho jméno nese jezuitská kolej v Praze Klementinum, podle staršího kostela sv. Klementa při někdejším klášteře dominikánů.

Svatý Klement I. (také Klemens I. Romanus, Kliment I.), je vzýván jako ochránce před vodními pohromami, před bouří, bleskem. Je patronem kameníků, kloboučníků, námořníků, města Sevilly a poloostrova Krymu. Nejčastěji bývá zobrazován jako papež nebo v dlouhé římské tunice. Mezi jeho atributy patří kotva, ryba, pramen, moře.

V královéhradecké diecézi se svátek sv. Klementa slaví jako liturgická slavnost.

Oblibě se těšil v období osvícenectví, kdy přežívaly některé tradiční formy barokní zbožnosti. Dokladem může být „Píseň ke sv. Klementu, papeži a mučedníku Páně“, vydaná v hradeckém tiskařství Tybelly v roce 1799. Zasvěcena je mu kaple pod Bílou věží, v katedrále Svatého Ducha je umístěna jeho busta od akademického sochaře Vladimíra Preclíka.

Kapli sv. Klementa někteří kronikáři pokládají za jeden z nejstarších kostelů nejen v Hradci Králové, ale i v Čechách.

P. František Švenda, autor dějin Hradce Králové (poslední, kdo měl přístup k pramenům městského archivu) píše, že v kronice Johanese Marignoli je pověst o založení kaple sv. Klementa na hradě jménem Gradic. Kapli nechal postavit kníže Bořivoj, když se vracel se svou manželkou sv. Ludmilou z Moravy, kde byli oba pokřtěni sv. Metodějem. Zmínka o kapli sv. Klementa je podle historika PhDr. Jiřího Němečka také v Neplachově kronice Opatovického kláštera, kde se uvádí jako jediný známý kostel v Hradci Králové v roce 1134. Na jeho místě byla vybudována barokní kaple, zasvěcená hlavnímu patronovi diecéze sv. Klementovi I. Stavebníkem byl Jan Adam Vratislav z Mitrovic, šestý biskup královéhradecký.

Ten se na podzim roku 1713 rozhodl nahradit starou gotickou kapli, která byla ve špatném stavu, novou stavbou. Mezi donátory patřil v roce 1715 také papež Klement XI., což nepochybně dokládá prestižní význam akce. V roce 1716 byla dokončena hrubá stavba. První mše se konala 23. listopadu roku 1717. Vysvěcena byla kaple 14. září roku 1721.

Jan Adam Vratislav z Mitrovic proslul nejen jako stavebník, projevil i vytříbený vkus vzdělaného aristokrata. K realizaci svých záměrů si vybral Jana Blažeje Santiniho-Aichla, proslulého pražského architekta, který si získal značné renomé na stavbách předních šlechtických rodů a církevních řádů. U kaple sv. Klementa nemáme přímo doloženo Santiniho autorství. Odvozuje se z jeho tehdejší činnosti pro biskupství v Hradci Králové a také z celkového velkorysého rozvrhu a kvality architektury, která patří k nejvýznamnějším dílům vrcholného baroka ve městě.

„V siluetě města se projevila nová kaple štíhlou převýšenou lucernou s atributy sv. Klementa, papežskou tiárou se zkříženými svatopetrskými klíči, které se staly demonstrativním poukazem katolické víry k počátkům křesťanství v zemi, k patrociniu, k tradici svatyně považované tehdy za nejstarší v Čechách a symbolizovaly pro současníky i budoucí ochranu světce - papeže nad městem a diecézí,“ píše na stránkách královéhradeckého děkanství historik umění docent  Vladimír Hrubý.

„Z původní architektury se dochovala pouze část obvodové cihlové zdi s opěrným pilířem na jihovýchodě, obvodová zeď na severozápadě, kde tvoří součást Bílé věže, také fragment lomeného portálu a zazděná vysoká okna na obou stranách jihovýchodního nároží, dále okno v prvním patře věže a pískovcová klenební žebra. Použití cihlových tvarovek, trojúhelných cihel ukončených oblouny, svědčí o německém vlivu. Kaple sv. Klementa se tak do jisté míry odlišuje od současné stavby Svatého Ducha, kde se s podobnými články nesetkáváme. Spojuje je však společný typ zdiva i cihel. Původní vybavení kaple není známé, dochovalo se až novější. Hlavní oltář s obrazem sv. Klementa vznikl před polovinou 18. století. Olej na plátně průměrné kvality je dílem neznámého malíře. Úctu ke sv. Klementovi demonstroval vzácný dar, který získal v roce 1737 devátý biskup Jan Josef Vratislav z Mitrovic od papeže Klementa XII. pro katedrální kostel Svatého Ducha. Tělo sv. Když bylo tělo sv. Klementa v Římě vyzdviženo, byla jedna z relikvií přenesena i do Hradce Králové. Při rozsáhlé úpravě katedrály v roce 1788 za biskupa Jana Leopolda Haye se dostala některá díla a relikviáře do kaple sv. Klementa. Ostatková skříň byla umístěna na její epištolní (východní) straně, kde se nachází dodnes. Současně byl do kaple přenesen soubor obrazů Křížové cesty, který tam zůstal až do její poslední opravy v letech 1995-1998. Kaple sv. Klementa prošla od doby svého vzniku řadou oprav. Její stavební stav se postupně zhoršoval v sedmdesátých letech 20. století. Přispěly k tomu statické poruchy na Bílé věži, s ní spojené. V roce 1979 byla navržena generální rekonstrukce kaple sv. Klementa, ale přípravné práce se nepodařilo zahájit. Současně byla odbourána sakristie na východní straně, která byla v havarijním stavu a byla dodatečně připojena k původní architektuře Jana Blažeje Santiniho. Poslední mše se konala 23. listopadu 1979. Sakrální prostor se pak pro liturgické účely na dlouhou dobu uzavřel.

V roce 1983 vznikl projekt statického zabezpečení Bílé věže, jehož součástí se stala dokumentace k opravě kaple. Jí i Bílé věži mělo sloužit společné provozní zázemí, vybudované na východní straně. V kapli se už nepočítalo s bohoslužbami, zvažovalo se její využití pro expozice zvonařství a kovářství Krajského muzea východních Čech v Hradci Králové. Situace se změnila v roce 1991, kdy byla kaple převedena z majetku státu do vlastnictví Děkanského úřadu u sv. Ducha. Dokončením rozsáhlé rekonstrukce interiéru a statického zajištění Bílé věže znovu vyvstala otázka generální opravy kaple sv. Klementa.

Příprava náročné akce byla zahájena v roce 1992. Významnou roli sehrála Společnost ochránců památek ve východních Čechách. Od roku 1995 se prováděly stavební práce podle projektu Ing. arch. Jiřího Krejčíka. Šlo o statické zabezpečení trhlin mezi Bílou věží a kaplí, o opravu střechy, včetně papežské tiáry, a restaurování interiéru včetně mobiliáře. V roce 1996 byla na východní straně ke kapli přistavěna nová sakristie. Současně byl vybudován domek pro prodej vstupenek na Bílou věž. Restaurátorské průzkumy odkryly původní barevnost v interiéru a také 12 konsekračních křížů z téže doby. Po transferu byly znovu osazeny na novou omítku na původní místo. V roce 1998 stavební práce a celková rehabilitace interiéru skončily. Závěrečnou etapu představovalo doplnění interiéru kaple o nový mobiliář podle liturgických předpisů II. vatikánského koncilu. Návrh výtvarného řešení na mensu, ambon, křesla a dva taburety připravil v roce 2000 akademický sochař Stanislav Malý. 26. srpna roku 2000 byl nový oltář vysvěcen,“ uzavírá historický exkurz Vladimír Hrubý.

„Cítím radost, že krásu uchovám pro další generace“ řekl mně na podzim roku 2015 akademický malíř Roman Ševčík, když společně s manželkou Patricií pracoval na interiéru kaple sv. Klementa.

„Oltáře čistíme od prachu a nečistot a zároveň děláme drobné opravy. Tam, kde se něco odlouplo nebo uvolnilo, to zpevníme a zaretušujeme. Z restaurátorského pohledu je všechno v pořádku, ale provoz a nečistoty z venku se na historickém mobiliáři podepisují. Je moc dobře, že děkan František Hladký to nechává udržovat průběžně. Navíc, když už tady kvůli malování stálo lešení. Každý takový „udržovací“ zásah prodlouží životnost památky. Zbývá ještě osadit sochy andělů na boční oltář. Zbavuji je prachu, ale nic zásadního se s nimi za těch sedmnáct let od rekonstrukce nestalo. Jenom oltářní architektura v dolní části je malinko setřená, frekvence vytírání podlahy a úklidu je tam častější. To jsou ty odřené rohy a místa, kde se oltáře dotýkají lidské ruce. Boční trpí více než hlavní, který je na mramorové mense.“

Tím, že se do kaple sv. Klementa zamiloval, se Roman Ševčík netajil. „Ten nádherný, komorní prostor, vzdušnost, lehkost. Po generální opravě na sklonku tisíciletí se sem moc rád vracím. Byla to taky jedna z našich prvních velkých prací pro děkanství, spolupracujeme i v interiéru katedrály sv. Ducha. Před pár lety jsme dělali např. rekonstrukci gotického oltáře s deskovým obrazem Příbuzenstvo Kristovo. Je to jedna z nejstarších a nejvzácnějších památek v katedrále, která v té době slavila výročí 700 let. To byla nádherná práce, to se málokdy a málokomu poštěstí!“

Za zmínku stojí i varhany v kapli sv. Klementa.

„Je to skutečně malý nástroj, má pouze osm rejstříků,“ neprotestuje proti mému prvnímu dojmu profesor Václav Uhlíř. „Ovšem jeho zvuková stránka je díky úžasné akustice naprosto skvělá. Stávající barokní podoba kaple pochází z počátku 18. století, ovšem o původních varhanách zde nemáme žádné zprávy. Já si ještě matně vzpomínám na zbytky nástroje z roku 1908, který postavil Josef Melzer z Kutné Hory. Nástroj stál na kůru, kam se tehdy chodilo přes Bílou věž, která byla přistavěna ke kapli v 16. století. Po roce 1980 byla ale kaple z havarijních důvodů uzavřená a nástroj se postupně rozebíral na součástky. Když započaly opravy, začalo se uvažovat také o pořízení nových varhan do restaurované kaple. Práce se ujala varhanářská dílna Kánský – Brachtl z Krnova.“

„Pro výběr návrhu skříně varhan jsme hledali inspiraci v českém varhanářství baroka,“ popsal začátky výroby nástroje pro kapli sv. Klementa Mgr. Jaromír Kánský. “Náš návrh členění prospektu čerpá z děl varhanářského mistra Abrahama Starka z Lokte. Konkrétně z už neexistující varhanní skříně, která byla umístěna na Wolmutově kruchtě v katedrále sv. Víta v Praze. Ta byla odstraněna při stěhování této kruchty do lodě transeptu na začátku 20. století.

Se zástupci investora bylo z praktických důvodů rozhodnuto, že nástroj bude umístěný na podlaze kaple ve výklenku pod oknem. Bylo hned jasné, že pokud se mají varhany ztotožnit s prostorem, budou muset respektovat nastolenou a zcela jasnou vertikálu stavby. Proto už hmota skříně tuto snahu zdůrazňuje. Na poměrně malém půdoryse, který je dán rozměrem výklenku, vyrůstá vysoká stavba, která sahá téměř k oknu. V detailech pak dále jsou prořezy hlavních říms nad prostředními píšťalami, které jakoby „nadstavují“ délky píšťal. Symbolicky tak zvuk vertikálně chrlí ke kopuli. Strohé profilace říms čerpají z nového obětního stolu a ambonu, které zvýrazňují jednoduchost prostoru. Pro zhotovení nástroje jsme zvolili masivní dubové dřevo, jehož barevnost bude po určité době odpovídat ostatnímu inventáři. Konstrukce nástroje čerpá z tradičního řemesla.“

A ještě k jednomu unikátnímu uměleckému objektu, věnovanému sv. Klementovi. Je jím busta v sousední katedrále. Dílo akademického sochaře Vladimíra Preclíka.

„Narodil jsem se ve Farářství, v Habrmanově ulici,“ vzpomínal při jedné návštěvě Hradce Králové. „Často jsem chodil od Grandu do kopečku ke Svatému Duchu – a ten chrám mi tehdy připadal takový nedodělaný, strohý, nedostavěný. Pak jsem jednou vstoupil dovnitř – a připadal mi tak pořád. Málo nazdobený. Houby jsem tenkrát věděl, co je gotika. Vzpomněl jsem si na tyhle dojmy, když jsem pro chrám dělal sochu sv. Klementa. Je to polopostava (poprsí včetně rukou), malovaný bronz. Když ji Dominik Duka v roce 2006 žehnal, uvědomil jsem si, jak se v kruzích do Hradce stále vracím.“

Od úmrtí Vladimíra Preclíka uplynulo začátkem dubna už 15 let. V roce 2004 založil s úmyslem ztvárnit křížovou cestu v krajině Kuksu, volně inspirovanou někdejší Kalvárií žirečských jezuitů a hraběte F. A. Šporka, občanské sdružení Křížová cesta 21. století. Cyklus patnácti zastavení vytvořených z hořického pískovce českými sochaři tří generací, nazývaný "Příběh utrpení a nadějí člověka", byl slavnostně zpřístupněn v říjnu 2008. Na úvodní mramorové stéle najdeme Preclíkův citát: "Každý z nás si nese svým životem vlastní křížovou cestu. A bez naděje se neobejdeme." Platí to pro naše časy stejně, jako pro dobu papeže a mučedníka z úsvitu dějin.  Eva Zálešáková