Sobota po 2. neděli adventní

Úryvek z Bible

(Mt 17,10-13)

Když sestupovali z hory, zeptali se učedníci Ježíše: „Pročpak učitelé Zákona říkají, že napřed musí přijít Eliáš?“ Odpověděl: „Eliáš jistě přijde a obnoví všechno. Ale říkám vám: Eliáš už přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co chtěli. Tak i Syn člověka bude od nich trpět.“ Tehdy učedníci pochopili, že jim mluvil o Janu Křtiteli.

Zamyšlení

Pracuji v hospici v Červeném Kostelci. Na začátku jsem pro práci v hospici vůbec nadšen nebyl. Bral jsem to jako povinnost věřícího lékaře, podpořit a rozvinout dobrou věc. Tehdy o těžce nemocné a umírající pacienty nebylo dobře postaráno. A pak, stále jsem měl na očích spíše komplikace, které vyvstávaly na každém kroku nejen mezi nemocnými, ale též v rodině. Manželka s dětmi doma, přestavovali jsme dům, já měl hodně nočních služeb.

Poslední roky se v naší republice rozvíjí mobilní hospicová služba. U nás v Červeném Kostelci jsme byli jedni z prvních, kdo jsme ji začali poskytovat. Většina nemocných si přeje zemřít doma, často i blízcí a rodina si to přejí také. Můžeme jim poskytnout dostatek zkušeností, dobré personální zajištění, dobré lékové, přístrojové i materiální vybavení i adekvátní zázemí. Naše činnost prostupuje citlivými, intimními vztahy, a proto zažíváme často lidsky i emotivně vypjaté situace. Nezapomenu na vyprávění jedné sestřičky mobilního hospice, jak malá dcerka u lůžka zemřelé maminky prosí tatínka, že chce novou maminku…

Nemocní, kterým se snažíme dopřát maximální péči, jsou lidé postižení nejen tělesně, často i sociálně, s nemocnou psychikou a vyprahlým srdcem. Proto je naše práce zásadně týmová, lékařská odborná péče se pojí s pečlivostí a poctivostí sester, ošetřovatelek a ošetřovatelů, sociálních pracovnic, kaplanů – psychologů i duchovních. Ani v takto nastaveném prostředí se naši pacienti neubrání otázce: Proč právě já? Moje manželka? Můj manžel? Teď? A není to v situaci klidného přemítání nad životem, ale uprostřed bolesti, kdy je tělo znetvořené nádorem, přijímání potravy je problematické, úmorné nevolnosti spojené se zvracením, nejistota až agresivita daná špatným vyprazdňováním člověka srážejí k zemi. Znovu a opakovaně se skláníme k nemocným posilováni evangelní zkušeností. Ježíš sám věnoval svůj čas i síly nemocným, přijímal je, sám je vyhledával, léčil a uzdravoval. Do našeho světa přinesl a stále vnáší novou sílu, kterou vyslovil v blahoslavenstvích: hladovějící, žíznící, plačící najdou hlubší základ svého života.

Papež František je mi velikou inspirací, když mluví o svátosti bližního, nemocného. V nemocném je přítomný Kristus, a proto vztah k nemocnému je a bude cesta, která vede k životu. Uvědomuji si, jak na této cestě mohu stále růst, jak dlouhodobě dorůstám. Protože není vůbec samozřejmé, ani přirozené, ve stavech nemocného směřujícího ke smrti spatřovat stopy života. A přeci jen na pozadí Života vše dostává smysl, srdce se upokojí a smíří, vztahy naleznou svoji volnost, situace neztrácejí svůj přirozený průběh, v životě se usídlí naděje. Podobně jako Ježíšova řeč k učedníkům, kteří sestupovali z hory Proměnění, zněla cize, ale nakonec byla skutečným světlem pro reálnou situaci nejen Ježíšovy smrti, ale též dalších dní, roků, staletí po Ježíšově vzkříšení.

A tak jsem stále zván k tomu, abych objevoval hloubku a tajemství lidského života očima a srdcem, jež nejsou každý den dostatečně připravené. „Dnes je ten den příhodný, dnes je ten den spásy“ (2 Kor 6,2), píše svatý Pavel. Kéž i nám adventní čas přinese setkání s Kristem, do něhož smíme dorůstat každým dnem.

(Autor zamyšlení: Jan Král )

Vstupní modlitba

Všemohoucí Bože, kéž v našich srdcích vzejde světlo tvé slávy, a až příchod tvého jednorozeného Syna zapudí všechny temnoty noci, ať se ukáže, že jsme synové světla. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.