Sobota po 3. neděli adventní

Úryvek z Bible

(Lk 1,39-45)

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

Zamyšlení

Praktický lékař často stojí na pomezí vědy a víry, kde se jeho role neomezuje jen na léčbu fyzických onemocnění, ale zahrnuje také porozumění pacientovým duchovním potřebám. Víra může být pro pacienty silným zdrojem útěchy a naděje a lékař, který dokáže tento aspekt zohlednit, může poskytnout péči, která respektuje nejen tělo, ale i duši. To vyžaduje empatii, otevřenost a citlivost k individuálním hodnotám pacienta, což může posílit důvěru mezi lékařem a pacientem a podpořit celkový proces uzdravení.

Jako žena vidím smysl svého života nejen v práci, ale na prvním místě ve svých dětech. Děti jsou naplněním partnerského svazku, jsou naší radostí a naší budoucností. Představit si, jak těžké to musí být pro ženu, která nemůže mít dítě, je složité pro nás, kdo jsme touto zkušeností neprošly. Kromě emocionálního zármutku je žena podrobena také fyzické a psychické zátěži spojené s léčbou neplodnosti, pokud se žena rozhodne touto cestou jít. Každý neúspěšný pokus, každá negativní zpráva od lékaře, přináší novou vlnu bolesti. Přitom všechny tyto pocity mohou být skryté, neviditelné pro okolí a je těžké se s nimi vyrovnat.

Ve své ordinaci jsem se setkala s ženami, které nemohly počít. Krom naděje v lékařskou vědu jim zbývala víra, že jednou budou chovat v náručí svoje dítě. Víra ale s každým neúspěšným pokusem o otěhotnění slábla. Při jejich návštěvě v ordinaci jsem byla svědkem bolesti a zármutku, někdy rezignace. Víra je ale síla, která dokáže překonat mnohé překážky, i když cesta k naplnění snů – v tom to případě snů o dítěti – se zdála být dlouhá a plná zkoušek. Když člověk neztrácí víru, tak si udržuje nejen naději, ale i vnitřní sílu, která ho žene vpřed. Když člověk věří, dokáže se zvednout po každé ztrátě a hledat nové cesty, které by ho dovedly k cíli. Představy se nemusí naplnit přesně tak, jak jsme si je naplánovali, ale často nás víra může vést k naplnění způsobem, který jsme nečekali.

Například naše paní M. opakovaně potratila, sny o vlastním dítěti se rozplývaly, a tak se rozhodla adoptovat holčičku. A pak za krátký čas se stal zázrak – spontánní těhotenství a porod zdravého dítěte. Radovali jsme se z narození miminka spolu s ní. Dnes – asi po dvanácti letech od mého prvního setkání s paní M. – přichází do mé ordinace šťastná matka čtyř dětí, z nichž tři jsou vlastně zázraky, které se staly a které naše věda a medicína téměř vylučovala. Paní M. neztratila svoji víru. Víra – víra v Boha – může být obrovským zdrojem útěchy, síly a naděje, víra v Boha nám připomíná, že Bůh má plán, který přesahuje naše vlastní chápání… Ze své vlastní praxe už vím, že zázraky se dějí a někdy přicházejí až ve chvíli, kdy je již nečekáme…

(Autor zamyšlení: Karolina Melicharová )

Vstupní modlitba

Bože, ty nám dáváš poznat, že tvůj jednorozený Syn přišel na tento svět a stal se jedním z nás; vyslyš naše prosby a dej, ať se naše radost ze spojení s ním dovrší, až přijde ve své slávě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.