Sobota po 5. neděli velikonoční

Sk 16,1-10

Pavel přišel do Derbe a  Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timotej. Byl to syn židovky, která se přidala k víře, a pohanského otce. Protože měl u bratří v Lystře a v Ikóniu dobrou pověst, chtěl si ho Pavel vzít s sebou na cesty. Z ohledu na tamější židy ho obřezal, protože všichni věděli, že jeho otec byl pohan. Cestou pak ve všech městech, kudy procházeli, sdělovali ta ustanovení, o kterých apoštolové a starší v Jeruzalémě rozhodli, že se mají zachovávat. Tak se církevní obce utvrzovaly ve víře a jejich počet každý den velmi rostl. Potom šli přes Frýgii a galatským krajem, protože Duch Svatý jim zabránil kázat slovo Boží v (provincii) Asii. Když došli k Mýsii, chtěli přejít do Bithýnie, ale Ježíšův Duch jim to nedovolil. Prošli tedy Mýsií dolů do Troady. V noci pak měl Pavel vidění: stál před ním nějaký Makedoňan a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto jeho vidění jsme se snažili dostat co nejdříve na cestu do Makedonie. Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst.

Boží slovo, které doprovází tento den, nás přivádí do ohniska povolání. Každý povolaný je konfrontován s naplňováním povolání a uskutečňováním kvality Pánova přikázání. Nejsme my ti určující, ale ti uskutečňující. Tedy těmi, kteří žijí povolání, od kterého Pán i Církev očekává trvalý užitek. Naše povolání ke kněžství, zvláště a primárně to služebné, je podmíněno vzájemnou láskou, která je Ježíšem ukotvená do přátelských vztahů uvnitř Církve.

Skutky apoštolů nás inspirují prožívaným bratrstvím uvnitř rozvíjející se Církve a žitým přátelstvím, které vnímá odpovědnost za růst církevních obcí. Apoštolové si plně uvědomují odpovědnost za to, že přátelství Ježíšova služebníka není individuální záležitostí jednotlivce. Svým přístupem a  apoštolskou rozhodností uskutečňují Ježíšův odkaz „Nazval jsem vás přáteli…“. Jsou si vědomi, že má-li růst Církev, musí růst jejich vzájemnost a přátelství.

Doba, ve které žijeme, je chudá na přátelství obecně. Skoro bychom mohli říci, že přátelství je vztahová vzácnost. Svatý Augustýn hovoří o přátelství jako o pokladu. Ježíš se dotýká zralosti přátelství obratem „Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno…“. Moje důvěra k  vám dospěla k  tomu, že se nemusím bát s vámi sdílet to, co prožívám. Mám k vám tak velkou důvěru, že před vámi nemusím nic skrývat. Toto je role přátelství v životě člověka. Mít někoho, s kým mohu otevřeně hovořit o všem. Zvláště o věcech víry. Jako každý vztah, tak i přátelství má dvě roviny. Rovinu svěřující či důvěřující a rovinu sloužící, naslouchající.

Papež Jan Pavel  II. hovoří o  přátelství jako o  daru, ve kterém se žije pravda. Přátelství ve víře je jedinečný vztah, ve kterém je prostor pro formaci a zrání víry a všech hodnot evangelia.

Skutky apoštolů ukazují, že síla přátelství ve víře se osvědčuje ve zkouškách a  rozkrývá silové pole důvěry. „Jednomyslně jsme se rozhodli, že k vám pošleme Barnabáše a Pavla, kteří nasadili život pro Pána.“ Boží slovo tohoto dne nás povzbuzuje pro vytváření přátelství ve víře. Tam kde křesťané vcházejí jako poslové pokoje a přátelství, tam s nimi vchází i radost. O Velikonocích přichází do Církve mnoho nově pokřtěných, kteří objevují život našich společenství. To je také příležitost a výzva pro nová přátelství. Nebojme se vdechovat i  vydechovat přátelství, je to něco jedinečného. Dovolím si říci, že život bez žitého přátelství neumí být šťastný. Adrián

Jaroslav Sedlák

×××

Bože, původce naší spásy, tys nás křtem očistil a obnovil, a otevřels nám cestu k věčnému životu; prosíme tě, veď nás, abychom s tvou pomocí dospěli k plnosti slávy. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)