Sobota po 7. neděli velikonoční

Sk 28,16-20.30-31

Když jsme dorazili do Říma, dostal Pavel dovolení, že může bydlet sám s vojákem, který ho hlídal. Za tři dni potom svolal si tamější židovské přední muže. Když se sešli, řekl jim: „Bratři, já jsem neudělal nic proti (izraelskému) lidu ani proti zvykům přijatým od předků. Přesto však jsem byl z Jeruzaléma v poutech vydán do moci Římanům. Ti mě po výslechu chtěli propustit, protože jsem se nedopustil žádného provinění, za které bych zasluhoval smrt. Když se však židé proti tomu stavěli, byl jsem nucen odvolat se k císaři, ale ne proto, že bych chtěl na svůj národ něco žalovat. Kvůli tomu jsem si přál, abych vás mohl uvidět a promluvit s vámi. Vždyť pro naději Izraele (v Mesiáše) nosím tenhle řetěz.“ Celá dvě léta zůstal pak ve svém najatém bytě a  přijímal všechny, kdo k  němu přicházeli. Zcela otevřeně a bez překážek hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu.

Proč se staráš?

O příběhy druhých se někdy zajímáme více než o  ten vlastní. „Obrácení“ v  sobě skutečně nese rozhodnutí odpoutat svůj pohled od sebe, a zaměřit ho na Ježíše, který se ztotožňuje se všemi „nejmenšími“. Cokoli jste udělali pro někoho z  mých nejmenších, pro mě jste udělali. Přesto, když se Petr ptá po osudu apoštola Jana, slyšíme dnes z Ježíšových úst: Proč se o to staráš? Ty mě následuj! Pohlédnout na člověka vedle sebe správně, přijmout ho a  rozeznat, co potřebuje a co mu mohu a mám dát, se neděje samovolně. Skutečnou znalost člověka a zájem o něj má a projevuje Kristus. On je jediný Mesiáš. My se potřebujeme ptát. Co ten člověk potřebuje a jak se na něho mám dívat? A co mu vlastně mohu a mám dát? Aby totiž náš zájem o druhé nebyl útěkem před sebou – a před tím, k čemu jsme povoláni. Snad by se to dalo vyjádřit parafrází jednoho Ježíšova slova. Ne ten, kdo pomáhá, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce, vejde do nebeského království. Nemůžeme pomoci všem, nikdo z nás není mesiáš. Proto i při starosti o druhé bychom měli mít na mysli vlastní povolání. Vlastní zápas o obrácení k Bohu. Takový zápas se vede o jediný princip. Milovat tak, jak miluje Kristus. V jeho následování můžeme i o druhé pečovat příhodně a smysluplně. Abychom se vyhnuli potížím a nesnázím, když se připleteme do všeho i k tomu, k čemu jsme přizváni nebyli. Je na místě se ptát, jestli nejsem slepý, který vede slepého. Starat se o druhé je bohulibá věc. Ovšem ne vždy, a ne každá starost musí být Boží vůlí pro mě. Rozpoznat ke komu a k čemu Bůh povolal mě, se neobejde bez kontaktu s Ježíšem. Bez kontaktu se sebou a  vlastním povoláním. Tak si navzájem vyprošujme, abychom měli dost pokory si někdy přiznat, že i pro nás může platit: Proč se staráš? Ty mě následuj.

Pavel Sandtner

×××

Na sklonku velikonoční doby tě, Bože, prosíme: dej, ať to, co jsme o velikonocích slavili, pronikne naše jednání i celý náš život. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)