Středa po 1. neděli postní

Úryvek z Bible

(Lk 11,29-32)

Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“

Zamyšlení

Trpělivost a naděje

Dnešní doba často opomíjí ctnost trpělivosti, protože vyžaduje rychlá řešení a okamžité uspokojení, a také ctnost naděje. Obě jsou ale neoddělitelné. Zatímco nás trpělivost učí vytrvat ve víře, naděje nám dává důvod, proč vytrvat. Obě jsou také klíčem k životu, který je založen na jistotě, že v Božím náručí jsme vždy v bezpečí. Bůh je trpělivý k nám tím, že nám dává čas k pochopení jeho záměrů, k obrácení a růstu. Trpělivost učí pokoře a je projevem lásky, která se nevzdává. Naděje je pak hlubokou důvěrou v Boží přítomnost a příslib spásy a pomáhá nám vidět za hranice našich omezených pohledů. Trpělivost nám pomáhá správně prožívat vztahy mezi manžely, v rodině, k nemocným apod. Je projevem pochopení, že nám druzí nejsou lhostejní a vyjádřením, že si pro druhé dokážeme najít čas, i když to někdy může být těžké. Není to jen schopnost snášet potíže, ale je to i vnitřní síla, která nám umožňuje důvěřovat Bohu, i když nevidíme okamžitě výsledky. V tom smyslu mi dovolte, abych uvedl několik příkladů ze svého života.

Jednou jsem se měl rozhodnout, kdo z nás bude jezdit za velmi nemocnou paní. Jednal jsem zbrkle, zmatkoval jsem, nevěděl jsem kdy, protože den, který na mě vycházel, jsem pravidelně nemohl. Žena mi radila, buď trpělivý, ono to nějak dopadne. Nakonec to dopadlo, i když smutně, Pán Bůh si ji vzal k sobě.

Ježíš nám říká, že máme milovat i své nepřátele, tedy lidi, kteří nám nějakým způsobem škodí nebo ubližují. Byli jsme jednou s dětmi na zimních prázdninách v městečku, kde nás nikdo neznal a kde jsme ani my nikoho neznali. Každý den si děti hrály venku. Jednou si postavily iglú a večer přišly domů s pláčem, že jim ho místní kluci zbourali. Jak jsme se vždy společně večer modlili před spaním, tak jsme přidali modlitbu i za ty kluky. Děti však nemohly pochopit proč, že totiž nedokážou milovat někoho, kdo jim rozbil jejich výtvor. Tak jsme jim museli vysvětlit, že místo odplaty se za ně pomodlíme, aby byli lepší a už to nedělali a že se přece Bohu víc líbí, když neoplácíme zlo zlem nebo nepřejeme druhým něco špatného. Vždyť Boha nemůžeme prosit za zlo. A stalo se něco, co nikdo z nás nečekal. Ti kluci, i když nás neznali, a tudíž ani nemohli tušit, že se za ně místo msty modlíme, přišli další den a nejen, že se omluvili, ale to iglú i opravili.

Pokud jsme nervózní a netrpěliví, není to dobré. Kdo nemá trpělivost, nedosáhne cíle ani výsledku svého snažení. Potřebujeme trpělivost, i když to pro nás přináší všelijaké ústrky a přemáhání. Ale potřebujeme také naději. Kdybychom ji neměli, byla by i trpělivost zbytečná. Když totiž naděje chybí, snadno si člověk může myslet, že veškeré snažení nemá smysl. Ale my si musíme stále připomínat, že jednu velkou naději máme. A tou je Bůh, který nás má rád.

(Autor zamyšlení: Karel Kylar)

Závěrečná modlitba

Prosíme tě, Bože, pohlédni na oddanost svého lidu, který si ukládá odříkání, aby cvičil v kázni své tělo a konáním dobrých skutků načerpal sílu pro duši. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.