Středa po 2. neděli velikonoční

Sk 5,17-26

Velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli plní žárlivosti, proto dali apoštoly zatknout a zavřít do veřejného žaláře. Ale anděl Páně v  noci dveře žaláře otevřel, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova toho života.“ Oni uposlechli, vešli časně ráno do chrámu a učili. Zatím se dostavil velekněz a jeho stoupenci. Svolali veleradu i všechny izraelské starší a poslali (služebníky) do žaláře, aby je přivedli. Když tam však služebníci přišli, ve vězení je nenalezli. Vrátili se tedy a hlásili: „Žalář jsme našli pečlivě uzavřený a stráž stát přede dveřmi, ale když jsme otevřeli, nenašli jsme uvnitř nikoho.“ Když velitel chrámové stráže a velekněží uslyšeli ta slova, byli na rozpacích, jak se to mohlo stát. Tu kdosi přišel a hlásil jim: „Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámu a učí lid!“ Odešel tedy velitel se svými lidmi a přivedli je, ale bez násilí. Měli totiž strach z lidu, že je bude kamenovat

Ve velikonoční době, kdy postupně v  liturgii čteme knihu Skutků apoštolů, doprovázíme v duchu církev v jejích prvních „dětských krůčcích“ a  dozvídáme se, že kázání evangelia pod přímým Božím vedením stále sílilo a s tím současně nutně sílila opozice vůči tomuto novému učení. Saduceové nemohou snést, že apoštolové hlásají vzkříšení, ve které oni nevěří, a kněží jsou znepokojeni, že přijdou o  svůj vliv. Kdo však může Bohu zabránit, aby v dějinách uskutečňoval své dílo? Boží slovo není spoutáno, jak píše apoštol Pavel ve svém 2. listu Timotejovi (2,9). Sv. Lukáš líčí s jemným humorem, jak velerada zažívá nepochopitelnou situaci, kdy ti, které nechali zavřít do vězení, opět v chrámě káží lidu „slova života“. Na stránkách Skutků apoštolů jsme svědky toho, jak Bůh opakovaně chrání hlasatele evangelia. Apoštolové jsou osvobozeni, aby mohli nadále učit a  vydávat svědectví o vzkříšeném Kristu.

Při čtení tohoto úryvku z kroniky dějin prvotní církve nás může napadnout otázka, proč Bůh podobným způsobem nejednal a nejedná v církvi i později. Proč i dnes nám, kdo bychom chtěli lépe svědčit o evangeliu v současném světě, nepomůže nějakým zázrakem. Ze zpráv a statistik se dozvídáme, že i v 21. století jsou křesťané pro svou víru mnohde pronásledováni a zavíráni do žaláře a nikdy neslyšíme o tom, že by byli zázračně osvobozeni.

Nesmíme zapomínat, že Boží plány se často liší od našich lidských představ. Z  vývoje dějin církve však jasně plyne, že „slabá“ Boží věc je silnější než lidé (srov. 1 Kor 1,25). Tedy to, co se v lidských očích mnohdy jevilo a jeví jako prohra a neúspěch, nakonec vede k uskutečnění Božích záměrů. Nejzásadnějším příkladem je samotné Ježíšovo vzkříšení z mrtvých, které následovalo po – lidsky viděno – totálním fiasku smrti na kříži. Zázraky, o  kterých čteme v  evangeliích i  ve Skutcích apoštolů, mají vždy souvislost s hlásáním radostné zvěsti o Kristu, který nám svědčí o  Boží lásce vůči člověku. V  zázracích působí moc Boha, který člověka nikdy neopouští, i kdyby nám vnější okolnosti chtěly svědčit o opaku. Jedině člověk sám se může ve své Bohem darované svobodě rozhodnout, že ho Bůh nezajímá, a vzdálit se tak od něho.

Ten, kdo Boha ve víře hledá, dovede díky Boží milosti ve světle Ducha Svatého rozpoznat na první pohled málo znatelné Boží jednání a objevovat tak „zázraky“ ve svém každodenním životě. Takováto víra člověka pouze neutěšuje, ale může nám napomoci k  proměně našeho života, která bude patrná už nyní, tam, kde se právě nacházíme.

Pavel Boukal

×××

Bože, ty nám dáváš každoročně prožívat velikonoční tajemství našeho znovuzrození, a tak posiluješ naši naději, že budeme vzkříšeni z mrtvých; prosíme tě, veď nás, abychom se s láskou otvírali tomu, co s vírou slavíme. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)