Středa po 3. neděli adventní

Úryvek z Bible

(Mt 1,18-24)

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: »Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,« to znamená »Bůh s námi«. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

Zamyšlení

V evangeliu dnešního dne se vracíme na samotný začátek Ježíšova života. Úryvek po celou dobu líčí pohled Josefa. Když se dostává do konfrontace s faktem, že jeho snoubenka počala, jakožto spravedlivý muž se snaží udělat to nejlepší, co umí. Andělovo ujištění „neboj se“ dokáže Josefa přimět k ještě lepšímu řešení a stane se tak pěstounem Božího syna.

Jsem povoláním internista. Nepotkávám se tak ve své praxi s nově vznikajícím životem, ale naopak, velmi často jsem přítomen jeho konci. Když nám někdo blízký umírá, vždy se snažíme udělat to nejlepší, co umíme. Ale bývá to pro nás tolik nové a neznámé, že nevíme, co je vlastně to nejlepší.

Mám v sobě teď velmi čerstvou vzpomínku na smrt svého dědečka. Zemřel po dlouhé těžké nemoci, po několikaleté péči svých nejbližších. Hned po jeho smrti jsme se u něj sešli, modlili se a zpívali, ale také jsme si povídali. Bylo to vlastně úplně normální setkání, jakých jsme u něj zažili spoustu. A on tam byl s námi, tak jako vždy. Uvědomuji si teď ten obrovský dar, že jsem mohl vyrůstat v rodině, kde je takovýto přístup ke smrti naprosto přirozený. Je to vlastně takové Boží pozvání, takové „neboj se“.

Když se pak potkávám s umírajícími a jejich rodinami ve své lékařské praxi, najednou vnímám potřebu předávat tohle pozvání dál; citlivě ale otevřeně mluvit o tom, co mé umírající pacienty čeká a otevřít rozvažování nad tím, co by si přáli. Mám potom vždy velkou radost, když může být rodina spolu s umírajícím tatínkem, dědečkem nebo i synem, ať je to v nemocnici nebo doma. Ale ta odvaha vzít umírajícího k sobě, to je něco, k čemu člověk potřebuje povzbuzení.

A tak bych chtěl povzbudit i vás: nebojte se být se svými nejbližšími až do konce. I když je to těžké a nové, vaši blízkost jim nic nenahradí. Věřte, nebudete v tom sami, Bůh bude s vámi.

(Autor zamyšlení: Karel Mařík )

Vstupní modlitba

Prosíme tě, všemohoucí Bože, zbav nás tíživého otroctví hříchu, abychom žili ve svobodě, kterou nám přinesl tvůj Syn, Ježíš Kristus, jehož narození se připravujeme oslavit. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.