Středa po 5. neděli velikonoční

Sk 15,1-6

Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a  někteří z  nich odebrali k  apoštolům a  starším do Jeruzaléma. Církevní obec je tedy vypravila na cestu. Šli přes Fénicii a Samařsko a obšírně vykládali o tom, jak se pohané obracejí, a tím působili všem bratřím velikou radost. Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati od církevní obce, apoštolů a starších. Vypravovali jim, co všechno Bůh jejich prostřednictvím vykonal. Ale někteří z těch, kdo přešli k víře z farizejské strany, zasáhli a říkali: „Pohané musí přijmout obřízku a je třeba jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův Zákon.“ Sešli se tedy apoštolové a starší, aby tu věc uvážili.

1. „Nemůžete dojít spásy.“

Pro první církevní společenství se jednalo o důležitou otázku: úplně první křesťané pocházeli ze židovství – a žili podle židovských tradic, ke kterým patřilo zachovávání Zákona a  obřízka. Díky hlásání evangelia a  jeho přijetí ze strany pohanů se církevní společenství rozrostlo. Přineslo to s sebou také obtíž: někteří křesťané ze židovství chtěli tyto tradice vnutit i těm, kterým tyto tradice byli cizí. Jejich omyl spočíval v tom, že nepřijímali, že druzí jsou jiní. Je to však sám Duch Svatý, který vytváří jednotu v různosti. Každý může být v těle Církve sám sebou a jako takový je potřebný a obohacením pro celek. Podobně tomu je ve vztazích mezi částmi lidského těla. Přijímat tuto různost s sebou také nese to, že nevyžadujeme, aby se druzí přizpůsobili naší cestě a našemu stylu. Tvrdá slova těch, kdo říkají: „musíte… jinak nemůžete dojít spásy“, se nakonec obracejí proti nim. Ježíš zemřel z lásky. Jsme pozváni milovat tak, jak miloval on. Jedině bez lásky nemůžeme dojít spásy. 2. „Vypravovali jim, co všechno Bůh jejich prostřednictvím vykonal.“ Bůh jedná v nás a také naším prostřednictvím. Nemůžeme si připisovat žádnou zásluhu na takovém Božím jednání. Můžeme se radovat a žasnout nad tím, že i  přes naši hříšnost a  nedokonalost Bůh oslovuje druhé lidi a přináší jim spásu. My kněží si to asi nejvíc uvědomujeme při slavení svátosti smíření: neodpouštíme hříchy my, ale Bůh – skrze nás, kteří jsme nástroji jeho milosrdenství. Také při hlásání Božího Slova dáváme prostor Duchu Svatému, aby promlouval skrze nás. Je toho opravdu hodně, co Bůh naším prostřednictvím koná. Uvědomuji si, že při kněžských setkáních, když si povídáme o našich farnostech, nemluvíme tolik o opravách kostelů a o fi nanční situaci. Spíše mluvíme o lidech, kteří do našich farností patří, a sdílíme radost právě z toho Božího působení. A  vždy jsme znovu překvapováni, čeho všeho můžeme být svědky.

Filip Janák

×××

Bože, ty miluješ nevinnost a znovu ji dáváš těm, kdo se k tobě kajícně navracejí; obrať k sobě naše srdce, a když jsi nás vysvobodil z temnot nevěry, dej, ať nikdy neopustíme světlo tvé pravdy. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)